Při neštěstích v dole si horníci na základě hornické solidarity vždy navzájem pomáhali. Od počátků hornictví až téměř do konce 19. století však v důsledku nedokonalých prostředků ochrany dýchacích orgánů a měřicích přístrojů potřebných pro bezpečný pohyb v prostředí zamořeném požárními nebo povýbuchovými zplodinami v dole byli zachránci mnohdy vystaveni vlastnímu ohrožení.
Již od konce 18. století se sice vyráběly jednoduché dýchací přístroje, buď hadicové, nebo nádržkové, ale jejich použití k záchraně postižených, které vyžadovalo volný pohyb v rozlehlém prostoru dolu, bylo velmi omezené. Úroveň vyráběných dýchacích přístrojů byla poplatná úrovní průmyslu té doby. Zrychlený technický pokrok koncem 19. století, kdy se koncem osmdesátých let začaly vyrábět bezešvé tlakové láhve, umožňující zvýšit objem dýchacího média a výroba dalších součástek, jako manometrů a vysokotlakých redukčních ventilů, dávaly výrobcům postupně nové možnosti.
Hnacím motorem pokroku byly také důlní katastrofy s velkým počtem obětí na lidských životech. U nás to byl v roce 1892 požár ve vtažné jámě v rudném dole Marie v Březových horách u Příbrami, při němž zahynulo 319 horníků. V roce 1894 po výbuchu metanu a následně uhelného prachu v Larischových dolech Jan a Františka přišlo o život 235 horníků. Rozsahem poškozených důlních děl po celkem pěti výbuších a dalších třech explozích v průběhu asanačních prací to byla největší katastrofa v uhelném hornictví. To přispělo k tomu, že se stala významným mezníkem ve vývoji báňského záchranářství. Po ní došlo ke zpřísnění bezpečnostních předpisů a na žádost ředitele Larischových komorních statků, rytíře Rudolfa Walchra von Uysdal, byl na vídeňské univerzitě ve spolupráci s profesorem Gärtnerem zkonstruován regenerační dýchací přístroj Pneumatopfor Walcher Gärtner, který se začal sériově vyrábět. Původně ho měli dostat všichni horníci jako sebezáchranný, aby se v případě výskytu nedýchatelné atmosféry mohli z ohroženého prostoru sami začít zachraňovat. K tomu bohužel z úsporných důvodů nedošlo a tento přístroj se stal základním vybavením záchranných stanic, které musely být zřizovány v Ostravsko-karvínském revíru v každém dole v blízkosti vtažné jámy na základě „Nařízení Císařsko královského báňského hejtmanství ve Vídni č. 692 ze dne 6. dubna 1897“.
Podle tohoto nařízení musel být v záchranných stanicích připravený dýchací přístroj typu Pneumatophor, nebo jiného typu schváleného báňským úřadem, v počtu 5 % osazenstva nejsilněji obsazené směny, nejméně však deset kusů, v jehož používání muselo být vycvičené záchranné mužstvo v počtu dvojnásobně větším, než byl počet přístrojů. Na záchranné stanici musely být připravené elektrické lampy, které se ještě v dole běžně nepoužívaly, brýle, aby se záchranáři mohli pohybovat v kouřích a materiál pro zřízení větrních uzávěr. Za řádný chod záchranné stanice byl určen zodpovědný úředník, nebo dozorce. Závodní dolu musel předem pověřit a seznámit určené orgány s prováděním určitých opatření v případě katastrofy, nařídit stálou službu, museli být zajištěni lékaři, dostatek obvazového materiálu, vyškolené osoby v poskytování první pomoci. Byla stanovená opatření, jak postupovat při výbuchu třaskavých plynů, uhelného prachu, při požáru v šachtě, a povinnost poskytnutí pomoci záchranným mužstvem sousedním dolům.
Letos uplynulo 120 let od vydání tohoto nařízení, které je považováno za počátek organizované báňské záchranné služby nejen u nás. Nařízení bylo soustavně upravováno na základě zkušeností získaných při likvidaci nehod a v souladu s rozvojem nové záchranářské techniky a vybavení. Mnohá z původních ustanovení platí dodnes. Podle tohoto nařízení se začala vytvářet organizovaná báňská záchranná služba i v ostatních zemích. Od dýchacího přístroje Pneumatophor se odrazil i vývoj dalších dýchacích přístrojů, který pak šel podstatně rychleji. Celé znění nařízení je publikováno v listovce Záchranář č. 1 z roku 2006 na webové stránce https://www.zachranar.cz/wp-content/ uploads/downloads/2012/08/2006-01. pdf
Autor článku: Václav Smička
