Při příležitosti loňské oslavy Barborky a předávání Záslužných záchranářských křížů chci jen krátce vzpomenout na 27 let mé služby v kolektivu báňských záchranářů HBZS Ostrava.
Úvodem musím zmínit nezapomenutelného ředitele HBZS ing. Lubomíra Hájka, který se dlouho zabýval myšlenkou na zřízení stálé pohotovostní služby lékařů – záchranářů pro zásahy přímo v dole při úrazech a nehodách. Začátkem roku 1968 mně nabídl místo lékaře na HBZS s předpokladem, že tuto službu dle jeho představ rozjedu. 1. února 1968 jsem na HBZS nastoupil a první starostí bylo dát dohromady kolektiv 13 – 15 lékařů, z nichž již někteří byli pro tuto službu od roku 1963 postupně proškolováni a cvičeni. Byli to převážně závodní lékaři ze šachet OKR.
A tak jsme začali vyjíždět k úrazům a nehodám, ale tyto výjezdy byly poněkud odlišné, než je tomu dnes. Lékař vyjížděl společně s četou záchranářů sloužících v pohotovosti s velkým výjezdovým autobusem, při potřebě dalších lékařů vyjížděli tito lékaři z domácích pohotovostí vlastním vozem přímo na postiženou šachtu.
Krátkou dobu jsme pak vyjížděli také sanitním vozem Škoda 1203, ale tyto vozy byly svým malým prostorem pro nás zcela nevyhovující. Proto brzy ing. Hájek, primář ARO Městské nemocnice Ostrava MUDr. Dostál a náš kolektiv lékařů záchranářů dali dohromady svoje představy a plány na výrobu velkoprostorového resuscitačního sanitního vozu Avia v licenci Renault Saviem v Ivančicích. Během tří let pak dva prototypy těchto vozů vyjely v republice právě v Ostravě, jeden na ostravské Rychlé pohotovosti a druhý u nás na HBZS. Byl to už velký pokrok. Za tyto velké sanitní vozy, ani za vybavení těchto vozů jsme se nemuseli stydět, včetně vybavení, se kterým jsme fárali do dolu. Bylo špičkové a to hlavně zásluhou GŘ OKR, které valutami na tomto nikdy nešetřilo.
Z řad šikovných profesionálních záchranářů HBZS jsme si vyškolili a vychovali naše tzv.“sestřičky“, kteří při výjezdu pak v dole vykonávali práci zdravotních sester. Během let jsme si také vyškolili skupinu záchranářů-potápěčů, včetně třech lékařů – záchranářů, kteří pak zasahovali nejen na dolech OKR, ale i mimo revír, a to mnohdy při supertěžkých akcích, které nikdo v republice neměl odvahu dělat, jako byla na příklad akce na přehradě Fláje nebo přehradě Orlík. Další profesi, kterou jsme si vycvičili ve spolupráci s Horskou službou Vysoké Tatry, byla skupina záchranářů – lezců, včetně jednoho lékaře záchranáře, kteří pak za použití moderní lanové zabezpečovací techniky zajišťovali lezecké akce v OKR. Tyto jejich zkušenosti pak byly také využity při zahájení Letecké záchranné služby v Ostravě, kdy jedny z prvních osádek vrtulníků byly po určitou dobu právě naše „sestřičky“ s lezeckou specializací včetně dvou lékařů-záchranářů.
Z naší iniciativy byly také postupně na všech dolech OKR zrealizovány stanice první pomoci, o které se starali proškolení koupeláři, později pak závodní záchranáři příslušných ZBZS a to pro možnost dalšího ošetření a vykoupání zraněných po vyfárání, před jejich transportem do nemocnice. Tolik alespoň něco ze širokého spektra činností báňských záchranářů a lékařů-záchranářů.
Chodím dost pravidelně na HBZS a také sleduji, jak moc se toho za těch 19 let, co jsem ze stanice odešel, změnilo. A když nahlédnu do garáží a vidím tam ty krásné velké výjezdové sanitky, jejich super vybavení, tak opravdu jen tiše závidím. Ale jsem zároveň také opravdu pyšný na to, že jsem u zrodu této služby v roce 1968 byl, té služby, která již tehdy byla v této podobě v Evropě ojedinělá a také tak zůstala.
Bylo toho v letech 1968 – 1995, kdy jsem na HBZS pracoval, opravdu hodně. Neberte teď prosím čísla, která uvedu, jako mé osobní zdůrazňování, ale jen jako potvrzení toho, co jsem již říkal, že akcí v těch letech bylo v OKR velmi mnoho. V těch letech jsem vyjel s lékařským výjezdem 1 809 krát, odpracoval při tom 7 118 akčních hodin. Do dolu jsem sfáral celkem 2 248 krát, v tom však byly i práce na základnách při větších a delších nehodách. Odsloužil jsem také 1 140 pohotovostí na stanici o celkové délce 17 160 hodin. Když mně tato čísla při mém odchodu z HBZS sděloval pan Smička, tehdejší vedoucí útvaru VaV, vůbec jsem tomu nechtěl věřit.
Nejdůležitější však bylo a je, že tato služba lékařů-záchranářů splňovala a splňuje i po dlouhých 48 letech své existence ten hlavní požadavek, pro který byla zakládána a sice: zkrátit na minimum dobu od okamžiku úrazu v dole do prvního setkání zraněného s odbornou lékařskou první pomocí lékařů-záchranářů.
Pocity prokazatelně zachráněných lidských životů nejde nikdy zapomenout a nebylo jich málo. Znova opakuji, že jsem hrdý na to, že jsem 27 let v této službě pracoval. Tato služba se pak stala nedílnou součástí komplexního zdravotnického zabezpečení na závodech OKR, stala se také součástí Integrovaného zdravotnického systému Ostravy i Severomoravského kraje.
Věřte, že je to moc dobrý pocit po těch dlouhých letech vědět, že tato naše služba zasahovala při všem, co vážného se v revíru tehdy stalo a že při tom lékaři – záchranáři HBZS vždy byli
a to velmi často v první linii.
Zdař Bůh!
MUDr. Milan Blažek, emeritní vedoucí lékař HBZS
