Po dvaceti letech v životě báňského záchranáře se těžko vzpomíná na vše co jsem prožil v souvislosti se záchranou lidských životů, ale i majetku. Byly to chvíle napětí, psychické zátěže, ale i vnitřního strachu o vlastní život, které jsem si vždy uvědomoval, až po zásahu.
Jistě všichni, kteří toto poslání naplňují, měli a mají stejné pocity. Lžou ti, kteří říkají, že se nebojí. V dvacetipětileté záchranářské praxi jsem bohužel prožil i několik havárií v dolech, které si vyžádaly to nejcennější, lidské životy.
Po dvaceti letech se těžko vzpomíná na utrpení a bolest, která zasáhla mnoho rodin horníků při výbuchu na Dole 1. Máj (Barbora) v Karviné-Dolech dne 18. října 1990, v odpoledních hodinách. Na povrch nevyfáralo celkem třicet dva pracovníků.
Po této tragédii se domů nevrátili k dětem tátové, ženám manželé a rodinám jejich blízcí. Musím pro jejich památku vzpomenout na ty kruté dny.
Po první žádostí inspekčního technika z dispečinku dolu Barbora, o důlní výjezd báňských záchranářů pohotovosti HBZS Ostrava, k silnému důlnímu otřesu nebo dokonce k výbuchu v dole, se dal do pohybu celý náš záchranný systém. Při výjezdu pohotovostních jednotek byly povolány i čtyři záchranářské čety ze stálé pohotovosti z dolů Paskov, Staříč, Šverma a Heřmanice, a podle traumatologického plánu další sanitky a lékaři. Pro všechny ZBZS byla vyhlášená pohotovost nejvyššího stupně. Do akce bylo zapojeno mnoho báňských záchranářů, lékařů i zdravotníků. Při tak vážných zásazích, kdy je vysoké riziko vlastního ohrožení, si tuto skutečnost v tom momentě, ale většina záchranářů neuvědomuje. Je to dáno i tím, že v pětičlenných četách si musí všichni vzájemně důvěřovat a do akce jít jako jeden za všechny a všichni za jednoho.
První průzkumy v dole potvrdily, že byly zjištěny následky vzdušné rázové vlny. Jednalo se o výbuch, který je nejhorší z možných nehod v dole. Zřejmě jen účinná protivýbuchová prevence zabránila destruktivnímu přenesení do dalších důlních děl. První zásahy a následující průzkumy, kterých bylo nespočet v celé postižené oblasti, byly již popsány v Listovce „Záchranář“. Ale přesto musím ocenit profesionální přístup všech záchranářů při zdolávání tak závažné havárie, při níž nedošlo k žádné mimořádné události, ani úrazu zasahujících záchranářů. Při ošetřování a transportu zraněných a smrtelně postižených na povrch dolu, se současně začalo obnovovat větrání a protivýbuchová zařízení k zajištění bezpečnosti zasahujících záchranářů.
Likvidace havárie byla řešena celkem ve třech etapách. Po náročných zásazích se podařilo v těžkých klimatických podmínkách nalézt a vyprostit dvacet obětí a tři zraněné, z nichž jeden zranění v nemocnici podlehl. Devět obětí se nepodařilo i přes opakované průzkumy do značně devastovaných důlní děl a neprůchodných závalů nalézt. Při zásazích bylo nasazeno až dvacet pět pětičlenných čet denně. S ohledem na příznaky a nebezpečí samovznícení, byla již prozkoumaná oblast uzavřena protivýbuchovými hrázemi. Hlavní pozornost se soustředila na vyhledání ostatních obětí a jejich vyproštění.
Nasazení razicího kombajnu AM 50 ke zmáhání závalu chodeb bylo neúspěšné, takže se rozhodlo v další etapě razit obtínku celé úvodní chodby. Na ražbu byla vybrána osádka z provozních kolektivů s cílem maximálního postupu. Ražba byla zahájena 5. listopadu 1990 a ukončena 9. února 1991 ve staničení 10 m od prorážky, kde se předpokládali postižení.
Do celíku 3 m byla ražba kombajnem vedena již záchranáři, vybraných z razicích kolektivů dolů OKD. Poslední jednometrový úsek byl z postavené propustě plňěné dusíkem prováděn již v dýchacích přístrojích ručně, střídajícími se pěti četami záchranářů. Za sto dvacet dva dní po výbuchu, dne 16. února 1991, byl celík prokopán a nalezeno pět pohřešovaných na čelbě a tři na kříži před čelbou. Poprvé v záchranářské praxi byl pořízen v nedýchatelném prostředí dokumentární videozáznam. Provedly se další průzkumy k nalezení posledního pohřešovaného, ale pro rozsáhlé nepřístupné závaly, byly další práce zastaveny. Opět po výbuchuvzdorném uzavření probití do této chodby, se řešila poslední, třetí etapa nekonečné likvidace havárie, a to hledání posledního devátého postiženého. Po vyražení přístupové prorážky, byl po sto devadesáti jednom dni od katastrofálního výbuchu nalezen poslední pohřešovaný. Nedá se vysvětlit pocit zadostiučinění, že se nám povedlo, z tak těžce zdevastovaných důlních děl na povrch dolu dopravit všechny postižené, aby je mohly jejich rodiny důstojně pohřbít. Na popis průběhu celého těžkého záchranářského zásahu a utrpení všech, nestačí jen nějaké zamyšlení s pár řádky při výročí této havárie. Příroda je mocná, ale naše prostředky, i když dnes na vysoké technické úrovni, proti ní nemají v některých situacích šanci. Celý život jsem si vážil báňských záchranářů i lékařů, zasahujících v podzemí dolů a od všech jsem se učil. Přál bych si, aby ti dnešní, kteří se rozhodnou pro takové poslání v nebezpečí pomáhat druhým, byli úspěšní a vůbec nemuseli zasahovat. I vedení jednotlivých dolů, kde jsou jistě zkušení báňští technici, je stále třeba vyzývat, aby nejen hledali cesty k zvýšení bezpečnosti práce v dole, ale především vedli všechny pracovníky na nižších stupních řízení, k dodržování zásady vrátit se zdravý domů a k rodině. Příroda je mocná a nedá se oklamat.
Karviná 8. října 2010
Redakce se rozhodla otisknout autentický článek zesnulého kolegy
