Na internetu jsem našel článek, který mě zaujal, jako syna, který pochází z hornické rodiny. Pracuji v hornictví 34 let, ale na základní škole jsem se učil jenom o „učiteli národů“ (Jan Amos Komenský), nebo „otci národa“ (František Palacký).
Bydlím a pracuji v kraji, na území, kde se černé uhlí dobývá a těží více jak 250 let. Proto někoho pojmenovat, nebo o někom napsat, že to byl „otec horníků“, musí být velká pocta. Této pocty se dostalo „Ignáci Vondráčkovi“, který byl český průmyslník, lidumil a dobrodinec, který vynikal houževnatou pílí a neúnavnou snahou o zdokonalování hornictví.
Narodil se roku 1819 v Tachlovicích, okres Praha západ. Základní a střední školu absolvoval v Praze a od roku 1838 studoval na uherské hornické akademii v Báňské Štiavnici. Tato proslavená báňská vysoká škola byla roku 1762 založena císařovnou Marií Terezií jako první toho druhu na světě. Tam, vzdálen od domova, mezi akademiky ze všech končin Rakouska- Uherska, se stal hornickým odborníkem.
Než zakotvil na Ostravsku, získával zkušenosti porůznu v Čechách i v Rakousku. Od roku 1850, ve věku 31 let, už řídil kutací práce ve službách hraběte Salma v Polské Ostravě, za což byl od něj bohatě odměněn, takže si mohl dovolit pronajmout v Orlové uhelné doly od olomouckého arcibiskupství, které později odkoupil spolu s velkoobchodníky s uhlím, bratry Gutmannovými.
Rovněž si pronajal od bankéře Rothschilda doly na Ostravsku a v Doubravě. Svou prozíravostí, úpravou mzdových a služebních předpisů, zavedením prémií za větší výkonnost a otvíráním nových důlních polí, započal rozvoj a rozkvět ostravsko-karvinského revíru. Stal se prvním významným českým továrníkem té doby v ostravsko-německém prostředí. Druhým pak byl jeho syn Vladimír.
Ignác Vondráček se angažoval i v politickém a společenském dění, včetně charity, ve městě i v kraji, kde bydlel. Byl zemským poslancem v Místeckém hejtmanství a také byl několikrát zvolen zastupitelem Moravské Ostravy. Zasloužil se o stavbu chrámu Nejsvětějšího Spasitele v centru Moravské Ostravy.
Když Ignác Vondráčka zemřel, tak jeho pohřeb se konal v pátek 17. června 1887 o sedmé hodině večerní. Tisíce Ostravanů se shromáždily před domem smutku, naproti vítkovickému nádraží frýdlantské dráhy, kde byla vystavena rakev na bohatě zdobeném katafalku. Smuteční obřady vykonal místní farář za asistence šestnácti duchovních z blízkého i dalekého okolí, přičemž zpěvácký spolek Lumír zapěl smuteční chorál. Po skončených ceremoniích byla kovová rakev vložena do pohřebního vozu, který táhlo čtyřspřeží hustým špalírem lidí na hřbitov.
Průvod provázeli horníci ve stejnokrojích s rozžatými kahanci ze všech šachet ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru pod velením jejich „důstojníků“ s prapory, smuteční rouškou zastřenými. V čele byl c. k. horní rada a ředitel dolů Vilém Jičínský. Věnců, které horníci nesli, nebo které spočívaly na rakvi, byla více než stovka. Po obou stranách vozu kráčeli šachetní úředníci ve stejnokrojích s obnaženými hornickými meči v trojitém špalíru. Za rakví následovala rodina a příbuzní a dav hostí odevšad. Ignác Vondráček byl otcem dvou synů a čtyř dcer a od roku 1867 vdovec.
Manželka Tereza mu zemřela na tuberkulózu plic, stejně jako Oskar, jeden ze synů. Průvod uzavírali opět horníci, kterých byly v hornických uniformách čtyři tisícovky.
Odhadem se pohřbu zúčastnilo více než 12 000 osob. U hrobu měl tklivou řeč farář Josef Fusek a poté, co opět zapěl pěvecký spolek Lumír a z tisíců hrdel doprovodilo „Hynka“ Vondráčka k poslední šichtě mohutné „Zdař Bůh!“ byla rakev vložena do hrobky na moravskoostravském, dnes již neexistujícím, katolickém hřbitově u Domu kultury Vítkovic.
Počet zúčastněných osob na jeho pohřbu dokládá o oblibě a srdečnosti někoho, kdo nemyslel jenom na svůj majetek a prospěch. Ještě jednou „Zdař Bůh!“
Svatomír Tošenovský, útvar VVaT
Ilustrace: Josef Mukařovský, https://www.patriotmagazin.cz
