Vážení přátelé,
je mi milou povinností zavzpomínat na celou historií potápěčského týmu HBZS a vzdát hold našim předchůdcům za vše, co dokázali. Posledních 30 let jsem zažil na vlastní kůži, takže tyto vzpomínky jsou i kusem vlastní historie a předchozích 30 let mám z vyprávění pamětníků, kterým tímto děkuji.
Je mi jen líto, že v době, kdy jsem zastupoval Petra Karpetu v ordinaci HBZS, jsem Honzu Daňka nedoptával tak, jak by situace vyžadovala a místo historie potápěčské skupiny s ním probíral trip po Austrálii v roce 1969. Takže doufám, že nebudu daleko od té historie, kterou tvořil.
Děkuji Slávkovi Tekielovi a Pepovi Dvořáčkovi za vyprávění a vzpomínky, Vaškovi Smičkovi za archív a všem ostatním, se kterými jsem mohl prožít alespoň těch 30 let – vedoucím týmu potápěčů HBZS Tomáši Hradilovi, Jardovi Provázkovi, Vladkovi Gomolovi, všem klukům tvořícím potápěčský tým posledních 30 let a mechanikům, a to od mého počátku působení na HBZS koncem roku 1995.
David Skoumal, instruktor potápěčského týmu HBZS
Historie vzniku
Průval vody na čelbě na Dole Eduard Urx 7. 1. 1963 byl provázen výronem sirovodíku ze stařin. (+9 horníků) Toto vedlo k iniciaci jednání havarijní komise, ve které byli i primář chirurgie Nemocnice Fifejdy doc. MUDr. Ševčík a lékař ARO MUDr. Fizély, který doporučil hyperbaroxii jako léčebnou metodu inhalačních otrav. Z příkazu gen. ředitele OKD Jaroslava Misky byli pověřeni ředitel HBZS Ing. Hájek a tech. ředitel OKD Ing. Matuška k zahájení realizace stavby Dekompresní komory, která byla dokončena 9. 9. 1965. Toto neštěstí poukázalo na problematiku vody v důlních dílech v našem regionu.
V našem revíru je výskyt tzv. Detritu (zvodnělá a proplyněná svahová drť s pískem na karbonském reliéfu, překrytá pokryvným útvarem) na severních, východních a jižních svazích karbonského hřbetu v ostravsko-karvinském revíru). Jde o hydrogeologickou strukturu plochy řádově několik set km2, mocnou až 200 m, s tlakem vody až 7 MPa a se zásobou vody okolo 3 miliard m3. Dále v revíru vyvěrá řada minerálních pramenů. Jejich původ je vázán buď na detritové polohy, nebo na písčité vložky ve slínovcích.
V minulosti způsobily průvaly vod z detritu do důlních děl obrovské škody, např. zatopení 413 m hluboké jámy Bedřich do úrovně 92 m pod povrchem za 11 hodin. Na dole ČSA v Karviné bylo 4. 8. 1964 po trhací práci na čelbě při průvalu detritu v 19. sloji zatopeno celé patro a ohroženo 5 horníků (zachráněni), dále to byl průval zvodnělého základkového materiálu z likvidované větrní jámy Dolu Zápotocký 11. 11. 1966: (4 postižení)…
Ředitel HBZS Ing. Lubomír Hájek udělal ten první krok. Počátkem 60. let bylo zakoupeno prvních 5 potápěčských přístrojů firmy Draeger. V roce 1963 dojde ke vzniku profesionální potápěčské skupiny na HBZS blízkou spoluprací Jana Daňka a Miloše Kříže, toto se děje za podpory ředitele HBZS Ing. Lubomíra Hájka, mechanika dýchacích přístrojů Rudolfa Apfelthalera a lékaře HBZS MUDr. Antonína Kachlíka.
Miloš Kříž již byl v té době zkušeným svazarmovským potápěčem – instruktorem. Honza Daněk přinesl profesionální pojetí této skupiny ˗ První know how se tvořilo ze studia polských a sovětských materiálů, následná spolupráce s pracovními potápěči z Povodí Vltavy, polskými námořními záchranáři atd. Informace se sháněly z různých zdrojů. Pamětníci mě odkazují na obrovský přínos mechanika Rudolfa Apfelthalera, díky jeho kontaktům u firmy Draeger se používala ve větší míře technika této firmy patřící v 60.-70. letech minulého století k absolutní světové špičce.
Trénink vznikajícího potápěčského týmu probíhá jak v domácích podmínkách – třeba v bazéně na dole Lazy, na našich lomech a jezerech, tak i během výjezdů do zahraničí. V roce 1963 bylo uspořádáno první soustředění v Jugoslávii, zde byl proveden hloubkový sestup do 96 m (na místě byli přítomni i novináři ˗ Jirkové Šmýd a Vrožina, probíhalo i natáčení pod vodou).
Je vyškoleno prvních 12 záchranářů – potápěčů.
Pracovní náplň je daná.
Záchrana lidí při nehodách způsobených vodou, Práce na zdolávání důlních nehod způsobených vodou. Ohrožení lidí nebo majetku v rámci integrovaného záchranného systému, který se následně vytvořil. Plnění jiných úkolů při pracích pod vodou – kdykoliv a kdekoliv.
Budoucnost ukázala, že to je činnost od řešení problémů na vodních dílech – různé uzávěry vtoků atd., vytahování nejrůznějších věcí z vody – od sněhové rolby až po lidské ostatky, řešení různých havarijních stavů pod vodou atd.
Zvláště zásahy v důlním prostředí patří k tomu nejnáročnějšímu, co nás může potkat. Nemožnost dosáhnutí volné hladiny – prostředí se stropem na hlavou. Převážně nulová viditelnost. Překážky pod hladinou ˗ víme, jak je důlní prostředí komplikované.
Kombinace se zásahem v nedýchatelném ovzduší.
Kombinace se zásahem nad volnou hloubkou.
V průběhu prvních let ˗ 1963 až 1964 bylo provedeno 8 těžkých potápěčských zásahů (například v lednu 1964 zásah při vyproštění těžních okovů při hloubení jámy Dolu ČSM z hloubky 43 m pod hladinou). Následuje soustředění ve vysokohorských podmínkách, kde je specifický dekompresní režim.
V roce 1965 odjíždí tým HBZS do Vysokých Tater, kde provádí sestupy do hlubin Velkého Hincova plesa do hloubky 54 m v nadmořské výšce 1945 m. Potápění se v té době postupně rozvíjí krok po kroku, ale projekty, které záhy následují, nemají v další historii obdoby. Dokončením dekompresní komory v Městské nemocnici Ostrava-Fifejdy se nabízelo vyzkoušet vícedenní pobyt v přetlaku. Vzniká potápěčský klub Permon (název vyjadřuje propojení s důlním světem) a projekt Permon – dlouhodobý pobyt člověka v přetlaku na suchu a následně pod vodou. První tým tvoří členové HBZS Karel Hodeček, Miloš Kříž, Franta Hejnyš a velmi zkušený potápěč Josef Jan Dvořáček. 1. 3. 1966 vstupují do komory, kde budou trávit 87 hodin v hloubce 25 m. Pobyt v komoře odpověděl na spoustu otázek a ověřil funkčnost a bezpečnost dekompresního profilu během výstupu. Projekt Permon byl úspěšný a dvojice Vilém Kocián a Vladimír Geist strávila v lomu ve Svobodných Heřmanicích více než 100 hodin v hloubce 25m ve dnech 21. 11. 1967 ˗ 08:02 hod. až 25. 11. 1967 ˗ 15:05 hod. Lékařskou vizitu přímo v kabině Permon IV, do které jste mohli vstoupit během ponoru ve velmi chladné vodě, prováděl lékař HBZS MUDr. Kachlík. Je vidět, že práce zdravotníka – lékaře na takové akci obnáší i nutnost být zkušeným potápěčem.
Byli jsme první zemí na světě, která provedla takový dlouhodobý pobyt člověka pod vodou v tak studené sladké vodě a celkově po Francii a USA historicky třetí zemí. V průběhu dalších let je působení potápěčského týmu velmi úspěšné, a to jak v oblasti našeho revíru, tak prakticky v celé republice – od Krušných hor až po východní a jižní Slovensko. Kvalita týmu se ukazuje nejen ve specifickém důlním prostředí v nulové viditelnosti při překonávání vodních uzávěrů, ale také v mnoha pracovních akcích, a to v extrémních podmínkách ponorů do velmi hustých kapalin, od kalových a mazutových nádrží až po obsah bioplynových vyvíječů, dále v nedýchatelném prostředí nad vodní hladinou, v extrémních mrazech atd. Velmi specifická byla i kombinace s vertikální lezeckou technikou. Vyspělost know how je opravdu obdivuhodná.
Honza Daněk píše v listovce Záchranář 2/1968 o aplikaci pravidla třetin pro plánování spotřeby při ponoru v uzavřeném prostředí se stropem nad hlavou v lignitovém dole ve sklárnách Moravia v Kyjově. Dále o nutnosti použití vodotěsných kontrolních manometrů pro korektní sledování spotřeby. Tímto u nás předběhl dobu o hezkých pár let. Ale nejen u nás. Toto základní třetinové pravidlo zavádí největší ikona jeskynního potápění z Floridy Sheck Exley teprve až v roce 1969, kdy definitivně nahrazuje staré Pravidlo ½ + 200PSI.
Blízký vztah se vytváří s Prof. MUDr. Františkem Novomeským, v té době lékařem a později přednostou Ústavu soudního lékařství v Martině, světově uznávanou kapacitou v oblasti potápěčské medicíny a špičkovým potápěčem. Tento vztah je nejen v rovině odborných konzultací, ale rovněž v rovině společné účasti na mnoha pracovních akcích, kde František fungoval i jako potápěč. Mám tu čest Františka považovat za jednoho ze svých mentorů, být s ním společně ve Dvoraně – Síni slávy česko-slovensko-polského technického potápění a jsem velmi rád za vztah, který si k HBZS vytvořil.
Plodná je spolupráce s týmy potápěčů Povodí Vltavy a Ohře, společné akce v roce 1971 na přehradě Fláje, kde byla hloubka 43 m a vyšší nadmořská výška. Náročná práce probíhala s podporou potápěčského zvonu – kesonu svazarmovských potápěčů z Chomutova. Chybnou manipulací došlo k vystřelení třech potápěčů k hladině a opětovnému zanoření na dno. Celý tým měl obrovské štěstí, že toto přežil pouze s nataženými ušními bubínky. Opět se ukázala kvalita celého týmu a přes všechny překážky dokončili zdárně náročné zašpuntování vtoku.
1976 Povodí Vltavy je vybaveno na Orlíku novým komplexem od firmy Draeger, a to systémem Subcom (potápěčský zvon pro práci na dně v hloubce) – Decom (dekompresní komora na povrchu) Potápěčský tým je v Subcomu vytažen na hladinu, zde se Subcom propojí s komorou Decom, kam potápěči přelezou a dekompresi dělají v daleko větším pohodlí. Tohoto projektu se mohli zúčastnit pouze potápěči Povodí Vltavy a HBZS Ostrava a vznikla zde blízká družba silně zpečetěná večerním rumem a společnými ponory. Byl jsem velmi rád, když jsem v roce 2003 jako instruktor výcviku potápěčů Hasičského záchranného sboru mohl všem zúčastněným udělat exkurzi k nám na HBZS. Této exkurze se zúčastnil i Ota Brázda, dříve mechanik Povodí Vltavy. Povedlo se tak krásné setkání mechaniků – Oty s Otíkem Venglářem a Pepou Mlýnkem na mechanické dílně HBZS, tak jak za starých časů.
Přichází rok 1995 a s ním známý případ Orlických vražd. Předpoklad Policie ČR byl shození obětí do hloubky u hráze Orlické přehrady. V té době neexistoval žádný profesionální potápěčský tým, jak u policie, tak i u hasičského záchranného sboru, který by byl schopen ponoru do hloubek větších než
50 metrů. Kriminalisté oslovili náš tým pod vedením Tomáše Hradila a začala akce, nemající v dějinách obdoby. V úvodu byly provedeny sestupy u hráze, ale díky novým informacím se tým přestěhoval pod Žďákovský most, kde probíhaly ponory v hloubkách 55˗57 m, s časem na dně 20 min. Je třeba říci, že všechny ponory byly se vzduchem. Potápění s heliovými směsmi jsme rozvinuli až v roce 1997. V této hloubce se již velmi silně projevuje hloubkové opojení a z mého pohledu všechny tyto ponory byly mimořádné. Vím o čem hovořím, sám jsem v mládí dělal vzduchové ponory do hloubek přes 100m, ale ve zcela jiných podmínkách a při zcela jiné viditelnosti pod vodou. První sud nalezl Karel Waclawiec během první akce. Během druhé akce byl nasazen dálkově ovládaný robot ROV Colombo Mini Rover Mk II Benthos, který měl usnadnit hledání v nepříznivých podmínkách ˗ nízká viditelnost, sedimenty na dně a jejich víření. Tento ROV (Remotely operated vehicle – dálkově řízený robot – zařízení) však neměl štěstí přes snahu Jardy Marela, pilota ROV. Lidé ale ano. Druhý sud a lidské ostatky v pletivu nalezl Dalík Tekiela. Tým splnil svůj úkol beze zbytku a zanechal za sebou stopu té nejvyšší profesionality, o čemž se můžeme snadno přesvědčit z televizní reportáže o této akci a výpovědi kriminalistických es, kteří se akce společně zúčastnili.
ROV Colombo následně sehrál roli na více akcích, mimo jiné při průzkumu Hranické propasti.
20.˗26. 9. 2009 HBZS uspořádala mezinárodní kongres IMRB International Mine Rescue Body v Hradci nad Moravicí, za účasti 144 hostí z 21 zemí. Předseda boardu IMRB byl náš ředitel Ing. Václav Pošta. Kongres byl velkolepým setkáním a na mně bylo prezentovat náš potápěčský tým na mezinárodním poli. Jsem velmi rád, že prezentace byla velmi kladně přijata a Ing. Poštovi a HBZS jsme neudělali na tak významném setkání ostudu. Život jde dál, došlo ke generační obměně, k použití nové techniky a změně koncepce. Bohužel firma Draeger už dávno není, co bývala v době své největší slávy. Přesto je nesmazatelně historicky zapsána a ve vzpomínkách figuruje jako ta, co nikdy nezklamala. Museli jsme se vyrovnat s propojením dýchací techniky firem Apeks a Interspiro a udělat kompatibilní systém s technikou Draeger. Zde chci poděkovat geniálnímu konstruktéru Mirkovi Lukášovi – firma LOLA z Olomouce, který realizoval toto propojení a vyrobil zcela specifickou techniku dle našich požadavků. Vytvořili jsme tak vlastní koncepci jak nezávislých přístrojů, tak i přístroje s dodávkou dýchacího plynu z hladiny. Zde používáme profesionální techniku Kirby Morgan a komunikaci mezi potápěči a návodčím od firmy OTS. Nám, současné generaci, nezbývá nic jiného, než se důstojně zhostit odkazu našich předchůdců a za sebe mohu říct, že jsem hrdý na to, co celý tým od svého vzniku dokázal.
Autor: MUDr. David Skoumal
Training Director and Founder of ASTD, Instructor Trainer IANTD – Trimix, Nitrox, Wreck, Technical Cave …, dříve člen Board of Advisors IANTD, Instruktor CMAS a dříve vedoucí subkomise pro technické potápění SPČR, Instruktor DAN, Instruktor České speleologické společnosti pro jeskynní potápění, Trimix CCR Diver…. konzultant pro hyperbarickou medicínu, zakladatel Techmeetingu
ale hlavně srdcař týmu HBZS Ostrava
