K jedné z mnoha tragických důlních nehod na Dole Doubrava v Ostravsko-karvinském revíru (OKR) došlo začátkem poválečného období dne 12. února 1949, kdy na noční směně v severovýchodní části dolu došlo k výbuchu metanu s následným požárem ve sloji „Hubert“ nad 8. patrem, který měl na svědomí smrt 19 horníků a pět členů záchranářské průzkumné čety.
Důl Doubrava byl černouhelný důl, který se nacházel v obci Doubrava (dříve Dombrová, polsky Dabrowa, německy Dombrau) u Orlové v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji.
Počátkem 18. století zde bylo nalezeno uhlí na kopci zvaném „Viderholec“ v Doubravě, které patřilo do vlastnictví dědice barona Antona von Mattencloita. Ten poté na svém panství nechal v roce 1822 hloubit šachtici Versuch (Pokus), která byla následně roku 1855 přejmenována na jámu „Bettina“. Toto datum„ 1822“ se považuje za vznik Dolu Doubrava.
Z pátku na sobotu se dne 12. února 1949 nacházelo v podzemí Dolu Doubrava 330 osob, z toho ve sloji Hubert bylo 32 osob, kteří se v noční směně podíleli na údržbářských a opravářských pracích v oblasti porubu, zrovna v čase, kdy byl důl postižen několika výbuchy v podzemí dolu.
K prvnímu výbuchu došlo v ranních hodinách ve 03:45 hodin, kdy výbuchem a následnou vzdušnou rázovou vlnou byli zasaženi nejbližší pracovníci. Pět nezraněných a 8 vážně poraněných a těžce popálených horníků se vlastními silami podařilo dostat na povrch bez cizí pomoci, ale ve sloji Hubert v oblasti porubu zůstalo 19 nezvěstných pracovníků. Za 30 minut od prvního výbuchu došlo k opětovnému výbuchu, v době, kdy již do postiženého porubu postupovali čtyři technici vedení naddůlním (revírníkem), kteří ve vzdálenosti 80 m od spodní úvrati porubu nalezli první dvě oběti. Tito se potom dali na útěk k jámě po severovýchodním překopu 8. patra, kde zastihli a přiměli k návratu na povrch první zasahující záchranáře s tím, že lze opět očekávat následnou explozi.
To se potvrdilo a v 07:00 h, 07:45 h a v 15:00 h došlo k dalším explozím. V sobotu dopoledne na pokyn havarijní komise byl připraven plán uzavřeni požářiště v širším rozsahu sedmi výbuchuvzdornými hrázemi. I přes nepříznivé podmínky v dole se pro nalezená těla dvou postižených horníků rozhodla jít četa pěti dobrovolníku z řad báňských záchranářů vedená Ing. Alexandrem Kanczuckým. Ti se souhlasem havarijní komise sfárali v 11:00 h na 8. patro s dvouhodinovými dýchacími pracovními přístroji. Současně s nimi sfárali na 8. patro bez vědomí havarijní komise několik dalších technických pracovníků. Celkem se v té době nacházelo 61 osob v dole.
Bohužel v 11:35 h došlo již k šestému výbuchu v podzemí dolu. Všem, kteří se nacházeli v dole se podařilo dostat na povrch, i když byli blízkosti jámy zasaženi vzdušnou rázovou vlnou a utrpěli zranění, bohužel z dolu již nevyfárala celá průzkumná četa záchranářů. Z výdušné jámy se vyvalil hustý černý kouř a ve 12:35 h nastal další výbuch, kdy tlaková vlna vyrazila jámou „Bettina“.
To byl důvod, kdy se havarijní komise rozhodla uzavřít důl na ohlubni všech jam na povrchu. V dole zůstalo 19 postižených horníků a pětičlenná průzkumná četa báňských záchranářů. V neděli 20. února v 13:25 h byly všechny jámy na poklopech uzavřeny poklopy utěsněnými slínem a zasypány pískem.
Poprvé v historii hornictví byl pro uhašení požáru v porubu ve sloji Hubert na Dole Doubrava v OKR využít „dusík“ k inertizaci dolu, který navrhl Ing. Artur Kanczucký (otec zahynulého inženýra – záchranáře). V průběhu inertizace, která trvala od 8. srpna 1949 do 12. září 1950, bylo do dolu přerušovaně napuštěno celkem 5 056 644 m³ plynného dusíku o čistotě 99,5 %.
Těla postižených záchranářů byla nalezena až 2. dubna 1950 pohromadě 840 m od jámy ve změti důlního dřeva. Na povrch byla těla záchranářů vyvezena z dolu až 17. dubna 1950, tedy po více než 14 měsících od okamžiku tragédie.
Oběti prvotního výbuchu (19 obětí) nebyly nikdy vyproštěny a zůstaly na své poslední šichtě navždy v dole. Záchranářská „Akce Doubrava“ byla tvrdou školou pro celý Ostravsko-karvinský revír, neboť se tam spolu se záchranáři povinně vystřídali všichni provozní inženýři a převážná část důlních techniků, kteří byli zařazeni jako četaři záchranářských čet. Nutno podotknou, že stav vybavení ZBZS Dolu Doubrava neodpovídal požadavkům na rozsah očekáváných záchranářských prací a dýchací přístroje byly dalším problémem. Proto se musely urychleně objednat nové dýchací přístroje a díky velmi dobré spolupráci bylo z firmy Dräger z Lübecku do revíru ihned dodáno 100 kusů dýchacích přístrojů typu 160 A, ale pohlcovače byly dodány jen v omezeném množství.
Povrchová demolice areálu Dolu Doubrava byla zahájena v roce 2004. Těžba černého uhlí na dole byla ukončena v roce 2007 (ze sousedního dolu Jan Karel). Likvidace těžní věže, jámové budovy se uskutečnila v roce 2011. Tak skončila éra velkodolu Dolu Doubrava. Oběti neštěstí dodnes připomíná památník na doubravském hřbitově, který byl odhalen v roce 1952. Na vrcholu pomníku se nachází sousoší tří horníků v nadživotní velikosti v hornické výstroji.
Památník obětem důlního neštěstí je připomínka dvou tragických události, které postihly Důl Doubrava. První tragédií byla již zmiňovaná tragédie z roku 1949 a druhé velké důlní neštěstí se stalo dne 7. května 1985, kdy v dole zahynulo 19 horníků a 6 báňských záchranářů.
Čest jejich vzpomínce.
Zdař bůh.
Zpracoval: Šulej Jan, referent V – vzdělávání VVaT, o. z. HBZS Ostrava
Zdroj: Memento, profesor Roman Makarius, Zpracoval: Petr Faster
