V ranních hodinách dne 29. července 1976 došlo v Bratislavě při nouzovém přistání k letecké nehodě čtyřmotorového letounu československých aerolinií, která si vyžádala celkem 76 obětí z 79 cestujících.
Dne 29. července roku 1976 čtyřmotorové letadlo poklidně vzlétlo z Ruzyně a nabralo směr Bratislava. Po chvíli letu mu začal hořet jeden ze čtyř motorů. Kapitán letadla požádal o nouzové přistání v Brně, ale bylo jím zakázáno nouzové přistání z důvodu „vietnamské“ delegace, která se nacházela na letišti. Kapitán letadla se proto rozhodl o nouzové přistání na letišti ve Vídni, ale i to mu bylo tehdejší vládou zakázané, a proto mu nezbývalo než pokračovat v letu do Bratislavy. Tam však při přistávacím manévru, kdy již letadlu nefungovaly další motory, letadlo prudce stočilo doprava, přeletělo přes areál letiště a narazilo na hladinu jezera Zlaté písky u Bratislavy. Iljušin dopadl na hladinu křídlem a následně se rozlomil. Po necelých třech hodinách se trosky letadla potopily na dno jezera. Při této letecké katastrofě zahynulo 76 cestujících, jen tři měli to štěstí a leteckou nehodu přežili. Ve večerních hodinách letního dne roku 1976, byla na základě tehdejšího ministra dopravy ČSSR požádaná Hlavní báňská záchranná stanice v Ostravě o pomoc při dohledání posledních šesti obětí leteckého neštěstí v jezeře Zlaté písky u Bratislavy. Z žádosti o pomoc nebylo hned jasné, čeho se má záchranná akce týkat, jen to, že nutně potřebují jednotku profesionálních báňských záchranářů – potápěčů z Hlavní báňské záchranné stanici v Ostravě.
Ještě před půlnocí vyjela z Hlavní báňské záchranné stanice třináctičlenná skupina potápěčů v čele s lékařem, který měl i lékařskou specializaci v oboru „Hyperbarická medicína“. V ranních hodinách po příjezdu se ihned potápěčská skupina nahlásila u velitele záchranných prací, kdy poté převzala „soulodí“ č. 3 a mohla zahájit vlastní pátraní po posledních šesti obětech letecké nehody.
Nedlouho po zanoření první dvojice potápěčů (bez odpočinku po náročné cestě) již tato dvojice hlásila nalezení jedné z oběti. Pod hladinou vody pracovali současně dva potápěči, kdy dva jejich kolegové byli připraveni na břehu jako záloha. Samotné, dvouhodinové ponory se pohybovaly v hloubce od 14 do 17 metrů. Hlavním úkolem celé pátrací „Akce“ bylo nalezení posledních pohřešovaných osob a vyzvednutí trosek letadla. Na záchrannou akci byli také přizvání potápěči z povodí Dunaje i vojenští ženisté, kteří sestavili pracovní plovoucí plošinu o šířce 30 metrů. Všichni zbývající postižení byli v následujících dnech nalezeni a jako poslední úkol zbýval pro báňské potápěče najít motor letadla. I tohoto úkolu se záchranáři zúčastnili bravurně, zbývající motor nalezli, a tak pro zúčastněné potápěče HBZS Ostrava dne 1. září v 17:00 hodin celá náročná akce skončila a následující den se opět mohli vrátit na záchranářskou základnu a být opět „profesionálně“ připraveni kdykoliv pomoci při mimořádné události jak v podzemí, tak i ve vodě.
Autor článku: Jan Šulej VVaT HBZS Ostrava
Zdroj: Záchranář č. 7/1976 Foto: https://www.profimedia.cz
