Dne 3. února 2015 odešel ve věku nedožitých 77 let prof. JUDr. Ing. Roman Makarius, CSc., emeritní předseda Českého báňského úřadu.
Narodil se 6. srpna 1938 v Brně. Po absolvování Průmyslové školy hornické v Příbrami v roce 1958 začal studovat hornickou fakultu Vysoké školy technické v Košicích, kterou musel v roce 1961 z politických důvodů opustit. Nastoupil na důl Nosek na Kladně, kde pracoval jako vedoucí odboru větrání a odboru bezpečnosti práce, později jako vedoucí závodní báňské záchranné stanice a vedoucí pole.
V roce 1965 úspěšně dokončil dálkové studium na Hornicko-geologické fakultě VŠB v Ostravě. V roce 1975 získal titul doktora obojího práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po obhájení kandidátské práce na ČSAV v Praze získal v roce 1990 titul kandidát technických věd. V roce 1996 habilitoval jako docent. V roce 1986 se stal členem Vědecké rady děkana Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské v Ostravě a od roku 1997 byl členem Vědecké rady rektora VŠB – TU v Ostravě. V roce 2000 byl jmenován řádným profesorem VŠB TU v Ostravě.
Od roku 1977 pracoval na Českém báňském úřadě v Praze. Postupně zde zastával funkce ústředního báňského inspektora, ředitele 1. odboru a náměstka předsedy Českého báňského úřadu. Od 1.dubna 1997 až do odchodu do důchodu 1. dubna 2008 byl předsedou Českého báňského úřadu.
Bohatá je jeho publikační a přednášková činnost zejména v oblasti horního práva a báňského záchranářství. Je autorem publikací „Vývoj bezpečnostních předpisů pro uhelné doly v Československu“, „Zdolávání požárů v hlubinných dolech“, „Inertizace při důlních požárech“, „České horní právo“, „Z dějin královské, císařské a státní báňské správy“. Jako spoluautor se podílel na publikacích „Uhelné hornictví v ČSSR“, „Rudné a uranové hornictví v České republice“, „Uhelné hornictví v OKR“ a na dvoudílném kompendiu „Báňské záchranářství I a II“. V roce 2008 vydal spolu s Petrem Fastrem „Memento nehod v českém hornictví“. Stál u zrodu Hornické ročenky. Byl dlouholetým předsedou redakční rady časopisu „Uhlí, rudy a geologický průzkum“.
Významně přispěl také k obnovení tradic hornického stavu. Jeho přičiněním se začalo udělovat vyznamenání pro báňské záchranáře „Záchranářský záslužný kříž“, ocenění za zásluhy o české hornictví „Medaile Jiřího Agricoly“ a byla založena cena za bezpečnost v hornictví „Zlatý Permon“.
Pod vedením profesora Makaria se po roce 1989 postupně měnila báňská legislativa a byla slaďována s legislativou Evropské unie. Díky jeho iniciativě bylo založeno samostatné pracoviště vědy a výzkumu, začleněné do struktury Státní báňské správy České republiky, které řešilo problematiku bezpečnosti práce. Stál u zrodu setkávání představitelů báňských správ evropských zemí.
Velkou láskou profesora Makaria byla hudba. Jak sám říkával, bez hudby by nemohl žít. Již během studia v Příbrami hrál v Příbramské filharmonii na lesní roh a na tympány. Založil také studentský symfonický orchestr. V roce 1965 absolvoval konzervatoř. Téměř celý jeho život byl spojen s Hornickým pěveckým souborem Kladno, kde působil od roku 1961 nejdříve jako dirigent, později jako sbormistr a umělecký vedoucí. Se souborem absolvoval mnoho koncertů, zúčastnil se řady soutěží a festivalů v celé Evropě, na kterých získal četná ocenění.
Za obětavou celoživotní práci pro hornictví byl několikrát vyznamenán mimo jiné zlatým Záchranářským záslužným křížem, Medailí Jiřího Agricoly za zásluhy o české hornictví a nejvyšším německým záchranářským vyznamenáním Zlatou jehlicí. Sdružení hornických a hutnických spolků ČR ocenilo jeho přínos pro hornictví soškou Permona v kategorii „Za celoživotní dílo“. Profesor Makarius byl rytířem Maltézského řádu, nositelem Velkodůstojnického kříže pro Merito Melitensis a nositelem Velkého zlatého řádu za zásluhy o Rakouskou republiku.
Jeho odchodem ztrácí široká hornická veřejnost nejen uznávaného odborníka na bezpečnost dolů, báňskou záchrannou službu a celkovou problematiku hornictví, ale i člověka nebývalého rozhledu a schopností. Profesor Makarius zůstane v našich srdcích napořád.
Čest jeho památce
