Na konci odpolední směny dne 22. února 1963 došlo na dole Maršál Koněv v Dřínově u Chomutova, v revíru Jezeří E, v důsledku prokluzu pásu na sběrné pásové chodbě, k jeho zadření a následkem tření pohonných válců, k jeho vznícení.
Oheň vznikl v místě vzdáleném asi 210 m od zásobníku na 4. stanici Albrechtické lanovky, na pohonné stanici 3. pásu. Opět pro nedostatečný tlak vody v požárním potrubí se, bohužel, nepodařilo oheň likvidovat přímým zásahem. Údržbář pasových dopravníků, který jako první zpozoroval oheň ve 20:50 hod., jej nebyl schopen vlastními silami uhasit, protože nebyla v dosahu k dispozici žádná požární hadice s proudnicí, pro napojení na požární potrubí a možnost přímé likvidace vzniklého ohně. Přivolal tedy další havíře, kteří se pomocí vzduchové hadice pokoušeli přivést vodu k ohni a tento uhasit. Ve vodovodním požárním potrubí navíc nebyl také dostatečný, ale pouze zbytkový tlak vody, neboť přes střídání směn nebyla obsazena čerpací stanice, ze které byl rozvod požárního vodovodu napájen. Ani snaha o likvidaci ohně ručními hasicími přístroji nebyla úspěšná.
Dalším hlášením do dispečinku dolu v 21:07 hod. z úseku Jezeří B, byl hlášen kouř i v této části dolu a proto dispečer odvolal osádku celého úseku Jezeří. Následně fárala do dolu osmičlenná četa ZBZS, které se ale rovněž již nepodařilo zlikvidovat oheň přímým zásahem a bylo nutno přistoupit k prostorovému uzavření. Na pomoc byly přivolány ještě čety z HBZS v Mostě, které sfáraly po 23. hodině.
Byla tedy zahájena prostorová uzavírka postiženého úseku dolu. Na vtažné straně byla pověšena plachta a připravovala se stavba bednění na výdušné straně uzavíraného prostoru. Požární zplodiny velice rychle zaplňovaly uzavíraná důlní díla. Došlo k otočení směru větrů v důsledku tepelné deprese a výbušné požární plyny se dostaly zpět až do požářiště.
Ve 2:16 hod. dne 23. února došlo na styku s otevřeným ohněm, k jejich iniciaci a k výbuchu. Účinky povýbuchové tlakové vlny byli zasaženi záchranáři pracující na uzavírání vtažné strany požářiště. Osm zasahujících záchranářů bylo usmrceno a čtyři byli těžce popáleni. Z celkově osmi mrtvých záchranářů jich bylo pět z HBZS v Mostě a tři byli z řad dobrovolných záchranářů dolu Maršál Koněv. Směnový technik HBZS, který tam byl s nimi, unikl jisté smrti jen proto, že šel k ligyfonu předat hlášení do dispečinku dolu.
V době výbuchu se nacházelo v dole pět čet, jedna četa ZBZS dolu Maršál Koněv, jedna četa ZBZS dolu Centrum a tři čety HBZS v Mostě. To bylo dohromady 30 záchranářů a dalších 12 pracovníků závodu.
Krátce po výbuchu byl vedoucím likvidace havárie nařízen průzkum po Albrechtické lanovce až na vtažnou stranu revíru Jizeří E. Na Albrechtické lanovce však záchranáři narazili na kouř a podali o tom do dispečinku hlášení. Vedoucí likvidace havárie čety vrátil a nařídil jim průzkum přes revír Jizeří C.
Průzkumem vedeným četou HBZS a četou ZBZS dolu Centrum, z 2. stanice do oblasti revíru Jizeří C, proti větrům až k jámě č. VI a dále na vtažnou stranu požářiště, bylo v troskách zdevastovaných uzávěr nalezeno 6 mrtvých záchranářů. Čtyři poranění a popálení záchranáři se dostali vlastními silami až do čerpací stanice pod jámou č. VI. Po ošetření poraněných záchranářů se záchranné čety vydaly na 3,5 km dlouhou zpáteční cestu. Pod vtažnou jámou č. VI se záchranáři radili, zda by nebylo lepší vyfárat lezním oddělením této jámy. Avšak s ohledem na stav zraněných kamarádů zvolili stejnou cestu, jakou přišli. Na Severovýchodní lanovce nasadili sobě i zraněným kamarádům dýchací přístroje a přes kouřovou clonu a nedýchatelné prostředí u výdušné jámy č.III, prošli až do vtažných větrů, proudících od jam č. I a II. Zcela vyčerpaní zde pak vyfárali všichni na povrch, kde jim byla poskytnuta lékařská pomoc. Průzkum konstatoval vysokou koncentraci výbušných plynů v kontrolovaných důlních dílech a značné destrukce těchto důlních děl.
Na základě zjištěných skutečností rozhodl vedoucí likvidace havárie o uzavření celého dolu na povrchu, a to nejdříve uzavřením vtažných jam č. I. a II., větrního vrtu a vtažné jámy č. VI. a nakonec výdušné jámy č. III. S uzavíráním jam bylo započato v ranních hodinách 23. února.
V průběhu uzavírání jam došlo ještě ke čtyřem výbuchům v dole, ale nikdo již nebyl těmito výbuchy zraněn.
Uzavření jam na povrchu bylo ukončeno ve večerních hodinách dne 25. února 1963.
Otvírka byla řešena v jednotlivých etapách v úsecích po 200 – 500 m při využití propustí.
Práce zahrnovaly 22 otvírkových etap, při kterých byla zpřístupněna nejprve hlavní důlní díla, a bylo obnoveno nucené větrání dolu. Při otvírkových pracích bylo postaveno celkově 89 peření, 26 větrních dveří, 112 zděných uzavíracích hrází a 16 propustí. Převážná část záchranářských prací byla ztěžována vysokými koncentracemi oxidu uhličitého, které se pohybovaly v rozmezí 25 a 60 %. K vyproštění postižených mrtvých záchranářů došlo pak až 3. a 4. října 1963.
Šetřením nehody
byly stanoveny jako hlavní příčiny jejího vzniku:
• nedostatečné střežení pasových dopravníků přes střídání směn,
• neprovádění zkoušek prvků pasové automatiky, které mají vypnout pas v případě jeho prokluzu,
• zastavení čerpací stanice v době střídání směn a tím nezajištění zdroje požární vody pro hašení.
Důl Maršál Koněv dnes již neexistuje. Byl i s obcí Dřínov a stejnojmenným jezerem zlikvidován postupem povrchového uhelného lomu Československé armády. Jen staré chodby v uhelných řezech zde připomínají jeho existenci a vyvozují nostalgické, ale i hrůzné vzpomínky na důlní neštěstí roku 1963.
Důlní neštěstí na dolech Kateřina a Koněv, ke kterým došlo v krátkém časovém odstupu počátkem roku 1963, i přes různé příčiny vzniku mají jedno společné. Dokumentují, jak podceňováním „byť i v prvopočátku drobných událostí“ mohou vzniknout nedozírné následky. Dokumentují rovněž skutečnost, že porušování bezpečnostních předpisů a nekázeň vede v konečném důsledku ke ztrátě lidských životů.
Na základě šetření obou nehod a rozboru příčin, byla tenkrát přijata řada opatření ke snížení rizika jejich opakování.
• Bylo uloženo věnovat v havarijních plánech zvýšenou pozornost místům s úpadním vedením větrů, kde hrozí v případě důlního požáru nebezpečí zvratu větrů.
• Postupně byly zpřísněny podmínky pro ověřování znalostí a praktických zkušeností u vedoucích likvidace havárie a inspekčních služeb.
• Bylo nařízeno ověřování mezistropu v místech mimoúrovňového křižování provozovaných chodeb se starými důlními díly, až po stavbu vzduchotěsných objektů tam, kde by mohlo docházet k nekontrolovatelným průtahům větrů.
• Dále byla vydána závazná pravidla pro prostorové uzavírání požářišť, kde bylo stanoveno, že tam, kde hrozí nebezpečí nahromadění výbušné směsi požárních plynů, bude uzavírána nejprve vtažná strana, nebo vtažná a výdušná strana požářiště současně a to vždy za nepřetržité prostorové inertizace celého uzavíraného požářiště.
Auto článku: Ing. Pavel Pirunčík – HBZS Most
Čerpáno z faktů získaných z knihy Ing. Ladislava Funioka „Historie a současnost mostecké báňské záchranné služby“, historických novinových článků a zásahových listů
Vzpomínky pamětníka na důlní neštěstí na dole Maršál Koněv.
Jedním z posledních dosud žijících záchranářů, kteří toto hornické neštěstí zažili, coby báňský záchranář na vlastní kůži, je pan Ladislav Slovák, dnes již hornický důchodce na zaslouženém odpočinku. Jeho vzpomínky na tuto tragedii i po padesáti letech jsou stále živé, a jak sám říká: „Nerad na to i po těch letech vzpomínám a vlastně bych byl radši, kdybych na tuto smutnou kapitolu mého hornického života zapomněl úplně“. Pan Ladislav Slovák nastoupil jako profesionální báňský záchranář na nově vzniklou HBZS v Mostě v roce 1958, a to ve svých pouhých 19. letech. „ Dnes už by to takhle určitě nešlo, ale tenkrát, když byla velká potřeba havířů a také báňských záchranářů, šlo všechno“, dodává.
„Za svůj profesní záchranářský život jsem si toho tady na HBZS v Mostě prožil dost, ale Koněv se mi nesmazatelně vryl do paměti. Vždyť jsem na Koněvu ztratil celou svojí četu a já jsem paradoxně, díky tehdejší hospitalizaci manželky, když jsem se já musel starat o malého syna a nemohl nastoupit se svojí četou k prvovýjezdu při začátku havárie, zůstal naživu. A moje celá četa, moji nejbližší horničtí kamarádi tam zůstali.“
„Nerad pak vzpomínám i na otvírkové práce, při kterých jsme těla kamarádů vyprošťovali v již hodně špatném stavu“. A není se co divit, díky vysoké teplotě okolního prostředí a uplynulému času, byla těla postižených v době jejich vyproštění, již ve značném stupni rozkladu. „Bylo to opravdu hrozné….“ Vždyť k vyproštění a vytažení postižených na povrch došlo po více jak půl roce od vzniku havárie.
„Detaily si už nepamatuju, víc se mě už neptejte, vše už zahojil čas, vždyť je to neskutečných padesát let“, říká tento pamětník a nostalgicky, v duševním rozechvění, se dojatě odmlčel……….
Za svou dlouholetou činnost v báňském záchranářském sboru, včetně zmíněné likvidace havárie na dole Maršál Koněv, byl Ladislav Slovák v roce 2012 vyznamenán zlatým Záchranářským záslužným křížem.
