Padesát let od havárie na Dole Kateřina

Havárie na dole Kateřina v Modlanech u Teplic vznikla již třetí den nového roku. Dne 3. ledna 1963 došlo na hlubinném hnědouhelném dole Kateřina v Modlanech v ranní směně k důlnímu požáru takového rozsahu, který se svými tragickými důsledky nesmazatelně zapsal do historie hornictví v Severních Čechách, a to ještě nikdo ani netušil, že obdobná tragédie se bude opakovat za necelé dva měsíce i na dole Maršál Koněv v Dřínově.

Důl Kateřina byl malý dožívající důl, s klesající těžbou, před svým úplným vyuhlením a likvidací. Tento důl byl pověstný četnými zápary a ohni, jejichž hlavní příčinou byla hustá síť uzavřených starých chodeb, navzájem se křižujících s minimálním mezistropem a křižující s tímto malým mezistropem též otevřená provozovaná důlní díla. Mezi těmito navzájem se ovlivňujícími důlními díly docházelo v důsledku depresních rozdílů k nekontrolovatelným průtahům větrů. Tato skutečnost, včetně známé vysoké náchylnosti místní sloje jako takové k samovznícení, měla za následek, že počet evidovaných záparů se zde ročně běžně pohyboval mezi čísly 700 až 800.

Důlní požár vznikl v průběhu ranní směny ve spojce 3510, asi 35 metrů od Soběchlebské lanovky. Kouře, vznikající při požáru se táhly ze začátku do staré chodby a dále do stařin, takže nebyly cítit a tak požár nebyl ve svém prvopočátku zaznamenán. Teprve v 15:20 hod byly zjištěny revírníkem 2. úseku husté kouře, táhnoucí k výdušné jámě č. 4. Okamžitý přímý zásah vodou nebyl bohužel možný, neboť požární potrubí zůstalo po opravě, probíhající během ranní směny, rozpojeno a požární voda nebyla k dispozici. K likvidaci požáru, po jeho ohlášení, byla vyslána neúplná četa báňských záchranářů, které se ani po opakovaných pokusech nepodařilo proniknout k ložisku ohně a z ohroženého místa se stáhla. I přes tuto skutečnost a již známý rozsah ohně nebyly bohužel také okamžitě povolány čety záchranářů z Hlavní báňské záchranné stanice v Mostě. Tyto byly povolány opožděně, a to až v 17:30 hod, v době, kdy už se situace při zdolávání požáru vedoucímu likvidace havárie zcela vymkla z rukou.

Požár se dále rozšiřoval, došlo k prohoření mezistropu do staré chodby a vypadnutí velkého množství hořící zásoby do chodby. Od hořícího uhlí se vzňala dřevěná výztuž chodby. Vzhledem k úpadnímu vedení větrů a ohřátí větrů požárem došlo k otočení směru proudění větrů. Tak se dostaly kouře a požární zplodiny hoření do vtažných větrů jiného větrního oddělení, kde je nikdo nepředpokládal. Havíři z tohoto větrního oddělení byli tudíž odvoláni až s dvouhodinovým zpožděním a patnáct jich zde na otravu jedovatými požárními zplodinami zahynulo.

Všechny pokusy o přímé hašení požáru, stejně jako pokusy o prostorové uzavření vlastního požářiště, tj. uzavření 3. a 4. úseku byly neúspěšné. Na stavbě uzávěr pracovalo 8 čet se 48 záchranáři.

Při stavbě uzávěr byla dvěma četaři podána zpráva o detonacích v prostoru uzavíraného požářiště, přičemž došlo k vyražení již zčásti postavených dřevěných uzávěr. Velitel čety na stavbě uzávěry č. 2 hlásil, že v místě stavby je tak velká deprese, že došlo k utržení zavěšené větrní plachty a při pobíjení dřevěného bednění krajinami, se tyto prohýbaly tak, že záchranáři měli obavu o jejich zlomení. Došlo k rychle se střídajícím pulzacím směru větrů. Další detonace výbuchem požárních zplodin byla hlášena i z výdušné jámy č. 4.

Na základě těchto skutečností, kdy hrozilo přímé nebezpečí zasahujícím četám v případě dalších výbuchů, byl 4. ledna v 1:45 hod vydán příkaz k zastavení dalších prací a došlo k odvolání všech zasahujících záchranářů na povrch dolu. Bylo zřejmé, že nikdo z postižených již nemohl přežít. Vedoucí likvidace havárie tedy rozhodl o uzavření celého dolu uzavřením úvodních důlních děl – tedy všech jam na povrchu.

K uzavírání bylo přistoupeno 4. ledna ve 3:40 hod. V průběhu uzavírání došlo ke vzplanutí požárních plynů na výdušné jámě č. 4.  Požár zachvátil celý objekt včetně ventilátorovny, jámový poklop byl žárem tak deformován, že se propadl do jámy. Z jámového stvolu šlehaly plameny do výšky 15 – 20 m. V odpoledních hodinách 4. ledna došlo při uzavírání jam k dalším výbuchům požárních plynů a k opětovnému poškození uzávěr na jámě č. 1 a na vodní a těžní jámě. Po opravě poškozených uzávěr na těchto jamách byla dne 6. ledna uzavřena jako poslední, výdušná jáma č. 4. Přestože byly jámové uzávěry neustále dotěsňovány, byly na povrchu jámy č. 4 zjišťovány vysoké koncentrace oxidu uhelnatého, pronikající vlastním nadložím i jámovým zdivem.

Ze šetření příčin havárie vyplynula řada nedostatků a porušení bezpečnostních předpisů. Za hlavní příčinu důlního neštěstí bylo označeno podcenění nebezpečí ohně na chodbě č. 105, opožděné odvolání osádky z ohrožených částí dolu, nedostatky v organizaci řízení likvidace havárie, a to především vyslání nekompletní čety záchranářů a povolání dalších čet až v době, kdy na záchranu ohrožených bylo již pozdě. Havarijní směrnice byla porušena také tím, že vedoucí likvidace havárie sfáral do dolu, aniž by zajistil odvolání všech ohrožených pracovníků do bezpečí. Rovněž byly zjištěny hrubé nedostatky v připravenosti prostředků k likvidaci havárie. Rozvod požární vody nebyl pod stálým tlakem a nebylo také k dispozici dostatečné množství požárních hadic. Ze šetření nehody dále vyplynulo, že osádka dolu, ač vybavena sebezáchrannými přístroji, tyto přístroje v řadě případů, buď z neznalosti, nedostatečného vycvičení, nebo v panice, vůbec nepoužila.

Koncem ledna, téměř po měsíčním uzavření dolu, začaly otvírkové práce. První etapa otvírkových prací byla zahájena 30. ledna, druhá pak 8. února a další 21. února. Než však mohlo dojít k vyproštění všech postižených z dolu Kateřina, dopadla na těžce zkoušené severočeské havíře a záchranáře další rána. Na konci odpolední směny dne 22. února došlo na Dole Maršál Koněv v Dřínově k další velké tragické události tohoto nešťastného začátku roku 1963.

Posléze, dne 12. dubna 1963, se pak sešla na závodě Kateřina revírní havarijní komise, která pod vlivem těchto tragických událostí začátku roku 1963, doporučila vedení SHD zastavit další otvírkové a vyprošťovací práce na tomto dole, a to vzhledem ke značné obtížnosti a velké rizikovosti pro zasahující záchranáře. Komise dále doporučila vedení SHD zastavit i veškeré sanační práce, a to vzhledem ke svému velkému rozsahu a ekonomické náročnosti a ponechat zbytkovou substanci dolu na pozdější vyuhlení povrchovým lomem Chabařovice. Důl, který byl založen v roce 1882, proto již nikdy znovu neobnovil svůj provoz a byl definitivně, 30. června 1964, uzavřen.

Čerpáno z faktů získaných z knihy Ing. Ladislava Funioka „ Historie a současnost mostecké báňské záchranné služby“, historických novinových článků a zásahových listů.