Umírají nejen šachty, ale i jejich lidé. A tak jsme se všichni dozvěděli smutnou zprávu, že v pondělí 19. března dotlouklo srdce pana Josefa Suldovského. Pepík byl výjimečně činorodý člověk mnoha zájmů a bohatých znalostí z několika oborů lidské činnosti, ale především to byl havíř a báňský záchranář.
Horníkem se vyučil v roce 1966 na učilišti v Libušíně a pak začal pracovat na dole Mayrau ve Vinařících. Majrovka byla těžká šachta. Dobývaly s tu už jen zbytkové zásoby hlavní kladenské sloje, uhlí bylo výjimečně náchylné k samovznícení a hrozily i horské otřesy. Nemohla by bývala existovat bez každodenní obětavé práce ohňařů a báňských záchranářů. K záchranářské profesi tu přičichl i Josef. Měl se věru od koho učit, majrovští ohňaři byli pojmem v celém kladenském revíru. A Pepík byl vnímavým žákem, takže už v roce 1970 dostal nabídku pracovat jako profesionální záchranář na tehdy Obvodní báňské záchranné stanice ve Vinařících. A právě tady Josef našel svoje celoživotní poslání.
Účastnil se řady těžkých akcí na kladenských dolech a brzy se stal plnohodnotným členem kolektivu. Při zaměstnání vystudoval Střední průmyslovou školu horní v Kladně a také Vyšší střední školu se specializací na řízení uhelného průmyslu. Vysokou školu báňskou se mu sice dokončit nepodařilo, ale vědomostí a znalostí o šachtách a báňském záchranářství získal tolik, že by mu je stejně žádná škola nedala. Přes směnového technika se vypracoval až na zástupce ředitele stanice. V této funkci pracoval dlouhou řadu let a stal se odborníkem uznávaným v celém českém hornictví.
Mimo jiné na Kladně zavedl dusíkové hospodářství a chromatografickou laboratoř, vybavil fotodokument či zřídil oddíl lezců. Za jeho působení se Hlavní báňská záchranná stanice Kladno přeměnila v moderní, dynamickou stanici, která nejen zajišťovala báňskou záchrannou službu téměř v celých Čechách, ale také rozvíjela řadu nových komerčních činností a aktivit. Významně se podílel i na přestěhování stanice z Vinařic do nově rekonstruovaných prostor na bývalém dole Wanieck.
Památkou na jeho tehdejší činorodost je dodnes například hornická expozice v Kladenském muzeu či naprosto unikátní expozice báňského záchranářství v Hornickém muzeu na dole Anselm v Ostravě. Převážná většina exponátů prochází se sbírky, kterou na Kladně shromáždil právě on.
Rozlet stanice přibrzdila až změna společenských podmínek po roce 1989. Mnoho lidí tehdy z kladenských dolů odešlo, Josef zůstal. Spolu s ostatními se snažil trochu přivřít pomyslné rozevírající se nůžky mezi vzrůstajícími náklady na těžbu zbytkových zásob a klesající cenou uhlí, které tehdy najednou nikdo nepotřeboval. Byla to doba, kterou právě on výstižně nazval umíráním šachet.
Josef zůstal, protože svoji profesi, šachty a jejich lidi miloval. Měl je tak rád, že jim málem obětoval to nejcennější, svůj život. Při jedné záchranářské akci v roce 1997, když se snažil zachránit život kamarádům, snad až sama svatá Barborka zasáhla a vrátila Pepíka do světa živých.
Potom se sice už nemohl věnovat své milované profesi, ale se zápalem a cílevědomě se pustil do další etapy života. Začal pracovat na Českém báňském úřadu a jako ředitel kanceláře předsedy zde naplno uplatnil svůj diplomatický talent, znalost lidských povah a organizační schopnosti. A možná se víc než dřív začal věnovat rodině, vnoučatům a svým zálibám – hornické historii a umění.
Jakoby mimochodem vystudoval Střední odbornou starožitnickou školu a začal sestavovat svoji první knihu nazvanou Kronika hornictví zemí Koruny české. Vyšla v roce 2007. Ta druhá, Kronika horního města Jáchymova a jeho hornictví, pak v roce 2009.
Zaměstnání Josef změnil ještě jednou. V roce 2008 opustil báňský úřad a nastoupil do funkce ředitele sekretariátu generálního ředitele společnosti Energie – stavební a báňská a.s. I tady v krátké době přispěl ke zkulturnění pracovního prostředí a vydáváním podnikového časopisu také k posílení pocitu sounáležitosti a hrdosti zaměstnanců na příslušnost k ryze české firmě s mnohaletou tradicí.
Víc už toho Josef nestihl, zemřel ve věku nedožitých 64 let.
Odešel člověk, který se svým životem snažil ukázat, že horník není jen plenící barbar, ale všestranně vzdělaný člověk se vztahem k přírodě, kultuře a lidem, kteří ho obklopují. Žil životem, ke kterému horníky kdysi vyzýval pan Jiří Agricola.
Čest jeho památce vzdávají posledním „Zdař bůh“ kolegové, spolupracovníci, kamarádi – báňští záchranáři.
horník says
Josef zůstal, protože svoji profesi, šachty a jejich lidi miloval. Měl je tak rád, že jim málem obětoval to nejcennější, svůj život. Při jedné záchranářské akci v roce 1997, když se snažil zachránit život kamarádům, snad až sama svatá Barborka zasáhla a vrátila Pepíka do světa živých.
Té akci velel!!!!!