Barták: V roce 1992 se z Obvodní BZS stala Revírní BZS s působností v okresech Česká Lípa, Liberec, Jablonec nad Nisou, Mělník a Mladá Boleslav. Náplň práce záchranné služby se tímto nezměnila. Dále se prováděly práce uvedené ve vyhlášce ČBÚ č. 341/1992 Sb. a také práce pro potřeby podniku v nedýchatelném nebo zdraví škodlivém prostředí. Rozsah činnosti zahrnoval šachty – DH I, DH II, DK I, chemickou těžbu – DCHT, chemickou úpravnu – CHÚ, a stáčírnu kyselin.
Hejnic: Jaké požadavky musí splňovat záchranář?
Barták: Musí být zdravotně způsobilý pro výkon záchranářského povolání, dnes absolvuje nejen roční preventivní prohlídku, ale i zátěžový test na speciálním lékařském pracovišti. Musí být starší 21 let, musí mít dvouletou praxi v provozu a musí absolvovat záchranářský kurz, pak se může stát dobrovolným záchranářem. V současné době se kurzy provádějí na HBZS v Ostravě. Po dvouletém působení jako dobrovolný záchranář se může stát záchranářem z povolání.
Hejnic: Jaká byla činnost záchranné služby po roce 1990?
Barták: V souvislosti s pokračujícím útlumem těžby došlo v roce 1994 ke změně působnosti Revírní BZS, které zůstala jen pracoviště TÚU a DCHT v oblasti Stráž pod Ralskem, a následné transformaci na ZBZS od 1. 1. 1995. To vedlo ke snížení počtu členů pohotovosti na 7. Pohotovost tvořili 4 profesionální bánští záchranáři, 2 dobrovolní záchranáři z DH I nebo DK I a 1 dobrovolný záchranář z povrchu (DCHT, CHÚ). Stále byla zachována snaha o rovnoměrné rozmístění dobrovolných záchranářů do směn a do profesí, ať už v podzemí nebo na povrchu, v rámci podniku.
S likvidací podzemních pracovišť v roce 2001 se zredukoval počet členů stálé pohotovosti na pět. Čtyři byli záchranáři z povolání a jeden dobrovolný záchranář. Postupem času se počet členů pohotovosti ustálil na šest. Čtyři profesionální záchranáři a dva dobrovolní – z důvodu použití chloru (Cl2) při čištění důlních vod.
Protože byly a jsou v o. z. TÚU používány různé chemické látky, bylo již v době vzniku Povrchové záchranné protichemické služby (PZPS) přistoupeno k vybavení záchranné stanice v Hamru na Jezeře různými protichemickými obleky lehkého typu a obleky pro práci v plynném a v agresivním prostředí. Tato výbava se postupně modernizuje tak, jak ji modernizují výrobci. V současné době je ve výbavě lehký oblek Sunit pro práce s méně agresivními chemikáliemi na DCHT, SLKR 1, NDS-ML a stáčírně kyselin a „těžký“ oblek Dräger pro práce s Cl2 a koncentrovanými látkami. Rozsah prací prováděných záchranáři se v poslední době ustálil. Provádíme práce v nedýchatelném a zdraví škodlivém ovzduší, práce nad volnou hloubkou nebo ve výškách, nebo kontrolní činnost podle § 5 vyhlášky č. 49 /2008 Sb. ČBÚ Praha. Jde o kontroly vodních přivaděčů a kanalizačních sběračů, které byly vyraženy hornickým způsobem, a preventivní činnosti. To jsou kontroly lékáren, hydrantů, hasicích přístrojů a dodržování bezpečnostních předpisů. Tento výčet prací není konečný.
Dříve se používaly pro práci v chemickém prostředí odolnější a lacinější laminátové přístroje z NDR typ MEDI 17 128. Ty se ale nesměly používat v podzemí. Tam, kde kvůli nedostatku místa nebylo možno použít větší kyslíkové dýchací přístroje, se používaly vzduchové přístroje Saturn S – 5 (1000 litrů vzduchu) a Saturn S – 7 (1400 litrů vzduchu), vyrobené v ČR firmou MEVA. Tento problém přetrvává i do současnosti. Jedná se především o čištění čpavkových návěsů, které mají velmi malý vstupní otvor.
Saturny jsou závislé na dýchání uživatele, od toho se odvíjí i doba použití, tedy kolem půl hodiny. V minulém čísle uvedené kyslíkové Drägery mohou podle typu použitého pohlcovače pracovat dvě nebo čtyři hodiny.
Do bývalé Jugoslávie jsme jeli v roce 1991 s humanitární pomocí. Organizoval to MUDr. Vít Švancara, z bývalé Rychlé záchranné pomoci ve Stráži pod Ralskem. Jel on, saniťák a sestra v Avii 21 F, a BZS Hamr se stejným autem, s osádkou Ing. Václav Vrubel, Karel Barták a Petr Chlumský. Vezli jsme deky, zdravotní materiál, potraviny, tekutiny a další potřebné věci. Odpoledne jsme vyrazili a jeli nonstop přes Maďarsko, ráno jsme byli na hranicích s Chorvatskem, kde nás očekával doprovod. Velel mu Miodrag, hned nás převlékli z červených záchranářských kombinéz do vojenských zelených bundeswehráckých uniforem a kukel, kvůli odstřelovačům jsme nesměli mít holou hlavu a nesmělo se kouřit.
Ty nás provázely po oblasti kolem Vukovaru, kde se o pár kilometrů dál ještě střílelo. Před letadly jsme se schovávali do kukuřice, nebylo jasné, které straně patří, Migy 21, srbské i chorvatské, měly stejné výsostné znaky. Vyložili jsme pomoc a týden jsme pomáhali při ošetřování poraněného civilního obyvatelstva v jejich zdravotním středisku, kam byli zranění sváženi. Byli jsme i ve vesnici kde žili převážně čeští starousedlíci. Jedna ze sester se jmenovala Sarajka, trochu rozuměla česky, pomáhala nám při domlouvání se zraněnými, říkala, že její manžel – voják je nezvěstný. Nazpátek nás doprovodilo chorvatské vojenské vozidlo ke hranicím Maďarska.
