Jak bývá zvykem, zavolal mě vedoucí závodní báňské stanice Dolu Čs. armáda v Karviné, že je třeba pomoci na šachtě Doubrava, kde 7. května 1985 došlo k výbuchu v oblasti 37. sloje v 1. kře dobývacího prostoru. Nehoda si vyžádala 25 lidských životů. Převzal jsem čtyři kamarády ze stálého sboru naší šachty ČSA a vyjeli jsme na sousední Důl Doubrava.
Po zaevidování na ZBZS a vypsání příkazu pro četu nás zařadili, mezi dalších pět čet z jiných šachet OKR. Pod vedením velitele základny jsme sfárali na úvodní překop 10. patra vedoucí pod 37. sloj v 1. kře dobývacího prostoru Dolu Doubrava.
Základna byla zvolená v dovrchní chodbě vedoucí k šibíku č. 931, tedy v úvodních větrech.
Zde nebylo žádných odkorů a tak si každý vybral na počvě svoje místečko pro pohotovostní polohu. Tři čety zůstaly v záloze a naše četa a další dvě šly do akce.
K šibíku to nebylo daleko, byl na dohled. Vystoupali jsme po čtyřech žebřících (fartech) a na posledním před vstupem do náraží jsme již měli dýchací přístroje v plné činnosti. Naše četa byla určena k obsluze šibíku. Dva jsme obsluhovali šibík a tři posunovali plné vozy s naplněnými pytli k další četě směrem ke stavěné hrázi. Ta je vyprázdnila a prázdné předala naší četě a my jsme z náraží plné posílali k hrázi a prázdné na 10. patro. Třetí četa plnila pytlovou hráz na chodbě 37. sloje.
Všichni jsme pracovali v dýchacích přístrojích včetně strojníka šibíku za zvýšené teploty a se zhoršenou viditelností. Byli jsme na výdušné straně 37. sloje 9. patra.
Vše probíhalo bez větších problémů až do chvíle, kdy došlo ke změně větrů nasátím u hráze! Začal rychlý přesun čet od hráze směrem k šibíku a urychlený vstup do lezního oddělení šibíku. My jsme s kolegou čekali na posledního z čet, kteří byli při dopravě a stavbě pytlové popílkové hráze a jako poslední jsme vstoupili do lezního oddělení a právě tam jsme si uvědomili, že ve strojovně zůstal strojník, záchranář, který nic netuší. Kolega chtěl jít sám odvolat strojníka. Nesouhlasil jsem, s tím, že dva zmohou více v případě nouze. Strojník opravdu nic netušil a byl udiven, když jsme jej opět před nás pouštěli do lezního oddělení. Při sestupu po žebřících jsme již nemuseli mít nasazené masky.
My jsme lezli dolů nad strojníkem, i když trochu víc vzdáleni od sebe a vedli jsme dialog. Já jsem byl nejvýš a jako četař tedy poslední při návratu z akce. Kolega pode mnou utrousil větu: „Teď jak to nahoře bouchlo, tak jsme měli štěstí“! Najednou jsem slyšel velké šustění a pod kolegou se rozkmitalo světlo strojníka šibíku a prakticky strojník přistál na odpočívadle vedoucím do chodby, kde jsme měli základnu. Ještě, že kolega to nepronesl dřív? Takhle měl náš strojník trochu popálené ruce, neboť mu sjely při tom rychlém sestupu rukavice, které na štěstí měl.
Došli jsme na základnu a museli jsme čekat do rozhodnutí havarijní komise. Polovina směny byla za námi a prakticky nás měly vystřídat záložní čety, ale k tomu již nedošlo.
Na závěr musím připomenout obtížnost akce, která je nejlépe vyjádřena v „Mementu důlních nehod v českém hornictví“: „Pro vysokou teplotu větrů a husté kouře vystupující šibíkem 931 a z důvodu vyřazení těžního stroje v šibíku z provozu nebylo možné uzavřít požářiště z výdušné strany v 37. sloji v nárazišti stavbou hráze“. Ústup do širšího okruhu by znamenal stavbu dalších čtyř hrází a uzavření 33. a 34. sloje, což by zpomalilo další práce a zvýšilo nebezpečí dalších výbuchů. V té době vystupovalo ve výdušných větrech ovzduší s obsahem až 10% hořlavých plynů. Proto bylo rozhodnuto uzavřít výdušnou stranu zřízením vodní zátky H 3 přímo v šibíku a náraží 37. sloje.
Jaké zkušenosti jsme získali?
1. Do akcí zvolit optimální počet čet, aby úsilí záchranářů na prováděné práce bylo přiměřené a došlo ke zrychlení operací. V našem případě byla vzdálenost na stavbu hráze pro tři čety optimální. Pytle s popílkem jsme nemuseli nosit, stačilo podat nebo pohodit a to při zvýšené teplotě a snížené viditelnosti hraje velkou roli.
2. Při prvních akcích, kdy není, ještě stanovena pevná základna je lepší mít více čet. Po zvolení základny se dá již stanovit nutný počet. Vše ovlivňuje vzdálenost k místu zásahu, dostatečná výška a šířka.
3. Nikdy nehovořit při akci co by, kdyby, to je možné rozebrat v klidu na základně. Nemusí mít každý z kamarádů stejný pud sebezáchovy záchranáře. Nezmatkovat, i když se zdá, že situace není zrovna příznivá. Viz strojník šibíku a jako protiklad kolega naší čety, který chtěl jít sám pro strojníka.
4. Úsměv v akci vypovídá víc než opačný výraz v tváři a je motorem každé činnosti se zdárným koncem každé záchranářské akce. Měl jsem štěstí, že v četách našeho dolu bylo dost takových kamarádů a z každé akce se chodilo s úsměvem, pokud nikdo nezůstal v dole. Takoví byli i ve stálém sboru HBZS.
5. Nikdy nelze předem říct, kdy akce skončí. Těch různých příčin je tolik, že jedna vylučuje druhou. Vše se odehrává v prostředí, kde příroda je všemocná a my jsme jen vetřelci v jejich útrobách, se svými zkušenostmi a technikou.
6. Kamarádský duch musí převládat a pro zdar každé akce je předpokladem dobrého konce.
Vždy ale rozhoduje i psychická a fyzická odolnost každého záchranáře.
7. Nelze spolehlivě říci, že jsme dost chytří, zúčastnili jsme se dosti zásahů, výjezdů a podobně. V dole, kde je třeba přes 100 km chodeb a svislých děl (jam a šibíků), si nelze naprogramovat, že vše bude probíhat podle nás. Teprve průzkumem a prvním rozborem a dalším ověřováním stavu v příslušné oblasti, úseku, místě můžeme operativně stanovit způsob zásahu v tom kterém místě, úseku, oblasti.
