7. července 2011 uplynulo padesát let od jednoho z největších neštěstí v ostravsko karvínském revíru, při kterém zahynulo 108 horníků. Rodinní příslušníci pozůstalých, bývalí spoluzaměstnanci dnes již uzavřeného Dolu Dukla, zástupci vedení OKD, a.s., vedoucí zaměstnanci důlních podniků OKD a HBZS Ostrava, členové Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě a bývalí i stávající báňští záchranáři uctili v den výročí památku mrtvých kladením věnců k památníku obětí v blízkosti areálu Dolu Dukla a v následujícím vzpomínkovém aktu, který se konal v kině Radost v Havířově. Při této příležitosti vydal také Klub přátel Hornického muzea v Ostravě publikaci „50 let od tragédie na Dole Dukla“, kterou zpracoval kolektiv autorů pod vedením ing. Zdeňka Dombrovského, CSc. a bývalého ředitele Dolu Dukla ing. Jaroslava Gongola, CSc.
Tato nehoda, o které jsme v listovce Záchranář informovali v číslech 7/8/1966 a 7/8/1991 přinesla na straně jedné nezměrné utrpení rodinám obětí a na druhé straně také velké poučení všem těm, co se podíleli na její likvidaci a těm co byli odpovědni za bezpečnost práce v podzemí.
To, že katastrofa dosáhla tak velkého rozsahu, bylo zapříčiněno zejména liknavým a nesprávným postupem dispečera a vedoucího výroby v počáteční fázi nehody. V 15:30 hod. byly v dole zjištěny příznaky zápachu po pálící se pryži. První hlášení o zápachu na dispečink přišlo v 16:17 hod. Pohotovostní záchranné sbory HBZS Ostrava a ÚBZS Lazy byly povolány teprve v 17:05 hod. Osazenstvo nebylo zavčasu odvoláno z ohrožené části dolu. Opožděně byla zahájená likvidace požáru. Při vyšetřování se zjistily závažné závady ve vedení důlních děl. Systém větrání byl labilní. Nebyly řádně vypracované pasporty pro pracoviště v 8. a 11. sloji a havarijní plán pro 11. sloj. V havarijním plánu pro 8. sloj nebyl uvažován nepříznivý odraz havárie v 11. sloji. To vše ovlivnilo i chování osazenstva v případě havárie. Za závažné nedostatky byli podle míry zavinění zodpovědní zaměstnanci včetně ředitele dolu odsouzeni k podmíněným a nepodmíněným trestům.
Na základě tohoto neštěstí se urychlilo vydání jednotného bezpečnostního předpisu pro hlubinné dobývání čj. 9000/61 a byla provedená revize předpisů pro likvidaci havárií v hlubinných dolech vydáním výnosu Ústředního báňského úřadu čj. 1/1962. Bylo zavedené automatické blokování pásů systémem MJM 20, vystrojování pásových chodeb nehořlavou výztuží, nepřetržitý dozor u pásů se střídáním na pracovišti a vedením záznamu o stavu pásových souprav. Postupně se zaváděly pásy se sníženou hořlavostí. Do dvou let od nehody byl v OKR v provozovaných důlních dílech položený požární vodovod. Výnosem ÚBÚ čj. 2600/10/63 byly organizovány záchranářské hlídky, aby byly rychle dosažitelné a mohly v případě nehody co nejdříve zasáhnout. Součástí záchranářské taktiky se stalo nošení přídavných jehel a rezervních kyslíkových láhví. Byl zahájený vývoj nových typů hasicích přístrojů. Z Polska se začaly dovážet harmonikové nasávače WG 2 a příslušné detekční trubičky. Do revíru bylo ze SSSR dovezeno 8 000 ks sebezáchranných izolačních přístrojů SK 4.
I po tolika letech, které od nehody uplynuly, a stav bezpečnosti a úrovně řídících techniků se v revíru výrazně zlepšil, bychom neměli zapomínat, že v případě nehody jen včasně zahájená záchranná akce má největší naději na úspěch a že je lepší povolat záchranáře co nejdříve i když se třeba později ukáže, že to není nutné, než je povolat se zpožděním. Otálení může mít za následek, že škody budou daleko větší.
Václav Smička
Vzpomínky Ing. Jaroslava Gongola, CSc.
V životě jsou chvíle, které se vám nesmazatelně vryjí do paměti, a i když se říká, že si spíše pamatujeme ty chvíle radostnější a na ty smutné zapomínáme, přece jen to neplatí ve všech případech.
Svědčí o tom i to, že i přes oněch uplynulých 50 let od „dukelské havárie“, při které dne 7.7.1961 v podzemí Dolu Dukla v Havířově přišlo o život 108 horníku, se našli lidé, kteří vytvořili důstojné podmínky k uctění památky padlých horníků, většinou našich kamarádů a spolupracovníků.
V té době jsem patřil k těm nejmladším, který byl v onen kritický den v dole a kterému se podařilo se svým kolektivem bez úhony vyfárat, neboť zplodiny po hoření naše pracoviště nezasáhly. Dá se tím říci, že jsme měli štěstí v neštěstí. Konec konců tak to v reálném životě chodí.
Po těch padesáti letech se mi vybavují dny, které jsem jako mladý 24letý čerstvě promovaný hornický inženýr prožíval. Dne 1.7.1961 t.j. v sobotu jsem totiž promoval na VŠB v Ostravě a ihned v pondělí 3.7. jsem nastoupil do práce na Důl Dukla. Možná, že se to dnešním absolventům vysokých škol zdá neuvěřitelné, že jsme přímo ze školy nastupovali do práce, ale pro nás to tehdy bylo normální. Dokonce mohu říci a to asi nejen za sebe, že jsme byli hrdi na to, že jsme s úspěchem vystudovali a můžeme své nabyté vědomosti v praxi rozšířit o praktické zkušenosti a realizovat své životní ideály, které každý mladý člověk má.
V pondělí jsem nastoupil jako revírník do rubání 826/II a 828/II, kde jsem měl na starost dopravu a odtěžení z obou porubů a kde onen tragický den 7. 7. 1961 zahynulo 108 lidí. Ale ihned ve středu jsem na příkaz směnmistra nastoupil do rubání 1140/I, abych vystřídal revírníka z tohoto porubu, který nastoupil na dovolenou. Porub 1140/I byl v mocnosti sloje okolo 3,8 m, dobýván ručně pomocí trhací práce a sbíjecích kladiv. Výztuž byla dřevěná a vyrubané prostory byly zafoukávány základkovým materiálem z výpěrků úpravny uhlí. Práce v tomto porubu byla velmi fyzicky náročná, odměňovalo se podle odrubaných „kubíků“(m3). Ranní a odpolední směna prováděla vyuhlování, v noční směně se překládal hřeblový dopravník. Z dnešního pohledu se již jedná o zastaralou technologii, ale na tehdejší dobu to byla v takovýchto mocnostech slojí běžná technologie.
I dnes s takovýmto odstupem let si vzpomínám, že průběh oné směny byl bez nějakých problémů. Okolo 19. hod jsem však ucítil typický zápach merkaptanové signalizace, který jsem měl možnost poznat na VŠB v laboratorních podmínkách. Ihned jsem se spojil s dispečerem a oznámil mu, že v rubání 1140/I cítím zápach po sirovodíku a zda se jedná o merkaptanovou signalizaci. Dostal jsem pokyn, abych okamžitě vyvedl osádku k jámě na II. patro. Nechal jsem zastavit těžní zařízení a předákovi sdělil, že má informovat pracovníky v rubání a poslat je na překop 22 a k jámě. Já jsem zkontroloval celou těžební trasu až na tř. 1132/I na 3. patře, zda již všichni opustili svá pracoviště a znovu profáral celou trasu ze III. patra až na II. patro, zkontroloval základkovou trasu, posbíral nějaké sebezáchranné přístroje, které horníci nechali v dole. Postupně tak vyfáralo 64 horníků. Já jsem vyfáral na povrch asi v 19:30. Teprve tam jsem se dozvěděl od přítomného dozoru, který evidoval počet vyfáraných pracovníků, o jak závažnou havárii jde. V této době se již dalo tušit, že horníci z 8. sloje a 11. sloje ve II. východním poli se stali obětí důlního neštěstí. Jistě si dovedete představit mé pocity sotva začínajícího mladého člověka, který ihned na začátku své odborné životní dráhy se musel vyrovnat s tak těžkou životní situací. Asi mě dovedete pochopit, když se přiznám, že i když jsem si uvědomoval vážnost situace, že jsem stále ve skrytu duše doufal, že se někteří spolupracovníci zachrání. Definitivní naděje však padly rozhodnutím havarijní komise o uzavření požářiště v širším okruhu, což se stalo těsně před půlnocí.
Samozřejmě, že na odchod na ubytovnu, kde jsem přechodně bydlel, nebylo ani pomyšlení. Byl jsem pověřen pomáhat při organizování přijíždějících záchranářských čet, zajišťování potřebného materiálu a jeho dopravy do dolu dle požadavků havarijní komise, evidence odpracovaných směn záchranářů apod. Poprvé jsem podnik opustil až po uzavření hrází v neděli 9.7.1961 v odpoledních hodinách. Teprve nyní byla příležitost zajet za svými rodiči, kteří bydleli v malé vesnici asi 20 km vzdálené. K těm se totiž v ústním podání dostala zpráva, že v době havárie jsem byl v dole a pravděpodobně tam také zůstal. Jistě si dovedete představit, jaké setkání to bylo.
Na dlouhé odpočívání však nebyl čas, neboť v neděli v noci muselo být provedeno předfárání nezavřené části dolu před zahájením provozu v pondělí ráno. Já osobně jsem pak od onoho pondělí dostal funkci pomocníka VLH, kdy jsem byl k dispozici ve dvanáctihodinových směnách a organizoval zajištění potřebného materiálu pro záchranáře. Zajišťoval jsem také požadavky na přísun čet záchranářů z jednotlivých důlních podniků, spolupráci s HBZS a odběry vzorků ovzduší v dole apod.
Poslední oběti byly vyproštěny z dolu 4.8.1961. Dále pokračovaly práce na odvětrávání uzavřené oblasti, neboť všechny oběti byly vyproštěny záchranáři v dýchacích přístrojích z nedýchatelného ovzduší. Tyto práce skončily zajištěním průchodního větrního proudu, čímž byl obnoven provoz celého dolu.
Od této doby tvrdím, že když lidé chtějí, dokáží nemožné. Záchranáři zde odpracovali na 50 tisíc směn v dýchacích přístrojích při teplotách okolo 45°C, při vysokých koncentracích CO, kde jediné nadechnutí znamenalo ohrožení života. Letos u příležitosti 50. výročí jsme vzpomněli na 108 obětí. Vzpomínali jsme i na ty, kteří se podíleli na odstranění důsledků tohoto důlního neštěstí.
Dvě vzpomínky ing. Zdeňka Dombrovského, CSc.
K tragické události mě vážou dvě vzpomínky k době, kdy jsem ještě nebyl záchranářem.
První se vztahuje na pondělí dne 10. července roku 1961, kdy jsem jako revírník na Dole Žofie nastoupil na odpolední směnu. Před sfáráním jsme byli svolání na nádvoří, před dozoreckou koupelnu, kde k osazenstvu odpolední směny promluvil Ing. Zdeněk Košťál, výrobní náměstek SOKD a oznámil, k čemu došlo v pátek dne 7. 7. v odpolední směně na Dole Dukla. Bylo to první přímé podrobnější oficiální sdělení na naší šachtě. Obdobně to probíhalo i na dalších šachtách OKR. Všichni jsme zprávu vyslechli velmi pozorně se zármutkem a s neskrývaným dojetím, i když převážná část z nás již o neštěstí byla zevrubně informována ze sdělovacích prostředků nebo od našich záchranářů, kteří se záchranných prací na Dole Dukla již zúčastnili. Přesto toto bezprostřední přímé sdělení udělalo na nás hluboký dojem a vyvolalo smutek. Po sjezdu do dolu se událost stala předmětem dalších diskusí.
Druhá se vztahuje k vlastnímu soudnímu procesu, kterého jsem se jedenkrát zúčastnil. Z projednání si toho moc nepamatuji. Nejvíce na mne zapůsobilo, když obžalované přivedli v poutech a posadili na lavici jako nějaké těžké zločince. Navždy se mi to vrylo do paměti. Nejen proto, že jsem byl u soudu poprvé. Pravděpodobněji asi proto, že jsem si uvědomil, co každého důlního technika může z hlediska právní zodpovědnosti potkat, i když ne vždy musí jít o přímé zavinění. Toto riziko osobní zodpovědnosti a zodpovědnosti nad životy všech důlních pracovníků mne provázelo po celou mou dlouholetou praxi na šachtách. Toto vše ovlivňovalo můj přístup k dodržování bezpečnosti. Bohužel ne vždy to bylo přijímáno těmi, jichž se to týkalo s pochopením, i když rozsah dukelského i jiných důlních neštěstí varovaly, že nedodržování správných postupů ohrožuje nejen provinilce. Přes výrazný technický pokrok v oblasti bezpečnostní techniky, který od té doby nastal, stále existují vážná subjektivní i objektivní rizika hornické práce, která by se neměla podceňovat a i současní důlní pracovníci by si to měli uvědomovat. Minulé tragické události by to měly připomínat a varovat.
Foto: Jaroslav Horyna
