Letos uplynulo již třicet let od jednoho z největších důlních neštěstí v novodobé hornické historii v Čechách. Třetího září roku 1981 v 15 hodin a 33 minut došlo na Dole Pluto II v Louce u Litvínova v Severočeském hnědouhelném revíru k výbuchu uhelného prachu a následnému požáru, při kterém přišlo o život 65 horníků, mezi nimi 15 báňských záchranářů. Zraněno bylo dalších 40 horníků. Výbuchem bylo zasaženo 5 km důlních chodeb a hmotné škody na důlním zařízení a přímé náklady na likvidaci následků havárie tehdy přesáhly 50 milionů Kčs.
S těžbou na dole Pluto bylo započato již v roce 1888. Důl dobýval hnědouhelnou sloj o průměrné mocnosti 24 až 30 metrů, dobývací metodou komorováním v lávkách na zával. Dobývací prostor dolu byl 804 ha. Dobývalo se zde kvalitní hnědé uhlí o výhřevnosti 18 MJ/kg, které bylo značně náchylné k samovznícení. Stejně jako všechny hlubinné doly SHD byl i důl Pluto v době tragédie zařazen do kategorie dolů s nebezpečím výbuchu uhelného prachu. Z pohledu výskytu metanu byl důl zařazen jako důl neplynující. Zneškodňování uhelného prachu bylo na dole prováděno, dle povolení OBÚ, smáčením vodou. Jako ochrana proti možnému přenosu výbuchu uhelného prachu zde byly používány vodní protivýbuchové uzávěry. Průměrná roční těžba dolu se v sedmdesátých letech minulého století pohybovala okolo 780 tisíc tun uhlí. Důl Pluto patřil v době katastrofy k jednomu z nejmodernějších dolů v Severočeském revíru.
V době katastrofy bylo v provozu osm komorových porubů a pět ražeb. Na odpolední směnu sfáralo 91 horníků, 6 záchranářů ZBZS a 8 záchranářů HBZS Most. Do dolu tedy, ten osudný den sfáralo celkem 105 horníků. Záchranáři fárali s úkolem provést uzavření komory, kde byla v důsledku vzniklého záparu zjištěna zvýšená koncentrace kysličníku uhelnatého. V době vzniku havárie na závodě nebyly hlášeny žádné jiné mimořádné a rizikové děje, kromě již zmíněné a vcelku běžné situace na předmětném komorovém porubu, jejíž likvidace pokračovala po ranní směně.
Dne 3. září 1981 na odpolední směně v 15:33 hodin se ozval na povrchu dolu silný výbuch a nad těžní věží se objevil sloup zvířeného uhelného prachu asi 15 m vysoký. Po tomto prvním výbuchu následovaly ještě další tři těsně po sobě jdoucí výbuchy. Tyto výbuchy měly za následek katastrofální devastace a deformace výztuže hlavních těžebních chodeb, včetně rozvodu požární vody a elektrorozvodů. Poškozený byl také jámový nástavec výdušné jámy č. 5, takže hlavní ventilátor byl vyřazen z provozu a bylo tím přerušeno nucené větrání dolu. Současně bylo také přerušeno spojení povrchu s podzemím dolu. První pokus o odvolání osádky z dolu byl učiněn již necelou minutu po výbuchu, avšak bez úspěchu, neboť žádné spojení povrchu s dolem neexistovalo. V provozu zůstalo pouze telefonní spojení dispečinku s ohlubní těžní jámy Pluto II. Ihned byla povolána plná pohotovost báňských záchranářů z HBZS Most a rychlá služba lékařské první pomoci. V 15:43 byla obsazena jáma B strojníkem a signalistou. Bylo to jediné v této době možné spojení povrchu s hlubinou. Touto jámou se zachránili všichni, co neštěstí přežili a vedly přes ni první zásahy záchranářů.
V 15:56, přijela na postižený závod pohotovost HBZS Most o síle dvou čet, pod vedením směnového technika a tyto první dvě čety záchranářů sfáraly do dolu již 16:05, tj. 32 minut po výbuchu. Po těchto prvních dvou četách následovaly pak v rychlém sledu čety další. Již během prvního dne havárie bylo nasazeno celkem 31 čet, ve druhém dnu pak 37 čet a ve třetím 39 čet. Práce záchranných čet byla značně ztížena destrukcemi výztuže důlních děl, nahromaděným materiálem, místními závaly, otevřenými ohnisky lokálních požárů a vysokou teplotou. Důl byl bez umělého větrání. Zjištěné sekundární ohně bylo problematické likvidovat, neboť důlní požární vodovod nebylo možné pro značné poškození použít. Z těchto důvodů bylo 4. 9. v dopoledních hodinách vedoucím likvidace havárie rozhodnuto o prostorové uzavírce celé postižené oblasti.
Následné zmáhací a vyprošťovací práce pak byly provedeny v 19 etapách. Jednotlivé etapy těchto prací probíhaly jako plánované nehavarijní zásahy, schvalované OBÚ v Mostě. Poslední postižený byl z dolu vyproštěn 11. 12.1981 a poslední otvírková etapa se konala 9. 1.1982. O náročnosti a obtížnosti zmáhacích prací hovoří následující údaje. V průběhu měsíců září 1981 až leden 1982 bylo do akcí nasazeno 1298 záchranářů, kteří odpracovali 8 424 směn a oddýchali v dýchacích přístrojích 13 603 hodin.
Ke zjištění příčin a okolností vzniku tohoto důlního neštěstí byla ustanovena vládní komise pod vedením místopředsedy tehdejší vlády. Komise byla sestavena z odborníků z důlní praxe, státní báňské správy, orgánů činných v trestním řízení, vědecko-výzkumných ústavů a vysokých škol. Přesto se této komisi nepodařilo ze shromážděných podkladů jednoznačně zjistit příčinu tohoto obrovského neštěstí. Šlo především o možnost tvorby výbušných a hořlavých plynů, nahromadění výbušné směsi a její iniciaci, možnost přímého vznícení uhelného prachu vnějšími nebo vnitřními zdroji a možnost přenosu výbuchu uhelného prachu do dalších důlních děl a s účinky exploze na postižené pracovníky. Šetřením nebylo nikdy prokázáno jednoznačné porušení bezpečnostních předpisů, které by bylo v přímé příčinné souvislosti s havárií.
I když šetření nevyústilo nikdy do jednoznačného stanovení příčiny rozvíření uhelného prachu do výbušné koncentrace a zdroje jeho iniciace, lze důvodně předpokládat, že v prostoru uvedeného uzavíraného komorového porubu došlo k pilířové ráně (vybití tlaků horského masivu), jejímž důsledkem byl zvířen uhelný prach až do výbušné koncentrace. Současně mohlo dojít k obnažení záparu v uhelném pilíři a k velmi rychlému vznícení zapařeného uhlí a tím i ke vznícení rozvířeného uhelného prachu s další řetězovou reakcí dalších explozí.
Důl Pluto II se stal v roce 1983 součástí dolu Kohinoor II jako těžební úsek. V rámci útlumu těžby v revíru a regresivních opatření v oblasti hornictví v celém státě byl pak zavřen v roce 1995, a to po 107 letech své existence.
