Jak už to na světě chodí, všechno pěkné má svůj začátek, ale také konec. A tak i pan Vladimír Herold, hlavní mechanik HBZS Praha, půjde 30. června letošního roku na svoji poslední záchranářskou šichtu. Tu první absolvoval na záchrance ve Vinařících 1. 6. 1981, tedy před více než třiceti lety. Za tu dobu se Míra, jak mu všichni říkají, stal mezi báňskými záchranáři uznávaným a váženým odborníkem.
Svoji pracovní kariéru začal nikoli na dolech, ale v kladenských hutích. V roce 1962 se v tehdejší POLDI SONP Kladno vyučil soustružníkem a pak zde pracoval v různých funkcích téměř dvacet let. Během té doby si doplnil vzdělání dálkovým studiem průmyslové školy strojní.
V roce 1981 ho kamarád přemluvil k přestupu na Hlavní báňskou záchrannou stanici Kladno, kde nastoupil jako úsekový mechanik. Mimořádně rychle se zapracoval, získal potřebné odborné znalosti i záchranářskou praxi a již v roce 1982 nahradil ve funkci tehdy do penze odcházejícího hlavního mechanika Vladimíra Lážnovského.
Pod vedením Vladimíra Herolda pak mechanici HBZS Kladno řadu let spolehlivě zajišťovali zázemí a servis zasahujícím záchranářům, při řadě těžkých akcí na kladenských dolech, při průtržích na hloubeném díle Slaný, ale i při zásazích na ostatních šachtách v rámci působnosti tehdejšího podniku Kamenouhelné doly Kladno.
Vladimír byl vždy aktivním a plnohodnotným členem kolektivu vedení stanice. Pomáhal mimo jiné zavádět dusíkové hospodářství a chromatografickou laboratoř, vybavit oddělení fotodokumentace či zřídit oddíl lezců. Za jeho spolupůsobení se Hlavní báňská záchranná stanice Kladno přeměnila v moderní, dynamickou stanici, která nejen zajišťovala báňskou záchrannou službu téměř v celých Čechách, ale také rozvíjela řadu nových komerčních činností a aktivit. Významně se podílel i na přestěhování HBZS Kladno z Vinařic do nově rekonstruovaných prostor na bývalém dole Wanieck.
S kladenskou záchrankou prožil Vladimír i její smutný konec. Stěhování z „Vaňkovky“ přes důl Tuchlovice na „Šelerku“ a postupnou (a pro všechny kladenské záchranáře i dost potupnou) degradaci z hlavní báňské záchranné stanice na stanici závodní, která pak definitivně přestala existovat v souvislosti s ukončením těžby na kladenských dolech v roce 2002.
Pak se Vladimírova záchranářská kariéra na čas přerušila. Pracoval jako vedoucí hospodářské správy Českého báňského úřadu a poté jako revizní technik u soukromé firmy zabývající se montáží zdravotnických zařízení.
Až v roce 2005 opět zasáhli kamarádi a nabídli Vladimírovi práci na nově budované Hlavní báňské záchranné stanici v Praze. A udělali dobře. S vervou a důkladností sobě vlastní se pustil do práce. Pomáhal plánovat dispoziční řešení stanice, sepisovat a nakupovat potřebné záchranářské vybavení, budovat dýmnici, školit nové záchranáře a ještě rozvíjet doplňkové komerční aktivity, aby nová stanice byla nejen plně funkční, ale i ekonomicky soběstačná. No a než se kdo nadál, uplynulo jako nic dalších šest let.
Jenomže jak už jsme připomněli na začátku, čas bohužel nelze zastavit. A tak mi milý Vladimíre dovol, abych Ti jménem všech bývalých i současných báňských záchranářů poděkoval za dlouholetou nezištnou a kamarádskou spolupráci a za všechno, co jsme se od Tebe mohli naučit. Přejeme Ti všichni do dalších let kupu zdraví, elánu a radosti ze života. Hodně úspěchů ve fotografování a dobré světlo také v Tvém dalším životě.
