Poznatky k příčině a průběhu exploze
Po studiu četných dokumentů, které v souvislosti s nehodou vznikly, se došlo k závěru, že v závěrečných zprávách nebyla zdaleka zhodnocena všechna známá fakta. V posouzeních k příčině a průběhu exploze měly být využité všechny údaje, které byly k dispozici, aby se rekonstruoval co možná nejobjektivnější obraz události.
Jako základ měly sloužit závěrečné zprávy vyšetřovacích komisí, přičemž se musí obzvláště zdůraznit, že ministerstvu pro státní bezpečnost byly k dispozici informace z nákladných a intenzívních šetření a předmětné důkazní materiály, zatímco členové vládní vyšetřovací komise včetně členů komise odborníků, se dozvěděli jen to, co vědět směli. Závěrečnou zprávu ministerstva státní bezpečnosti nedostal ani vedoucí vládní komise ministr Gregor.
Tak je také pochopitelné, že ve zprávě ministerstva pro státní bezpečnost byly vyloučeny všechny možné příčiny exploze, kromě zacházení s trhavinami a palníky, zatímco prof. Oelsner zcela nepopřel jako příčinu elektrická zařízení. Poté co během zmáhání byla všechna elektrická zařízení pečlivě posuzována, a tyto byly sice explozí částečně poškozeny ale ne zničeny, bylo jasné, že elektrika nemohla být příčinou iniciování výbuchu.
Ostatní příčiny jako svařování, letování, řezání, vadné benzínové bezpečnostní větrní lampy, dobývací proces a transport mohly být jako iniciace rovněž vyloučeny. Tím zůstává jako jediná možná příčina iniciování trhací prací. V rozporu s oběma komisemi musí být odmítnutá možnost nahromadění třaskavých plynů v křídle 819. Výbuch uhelného prachu musel být přímo iniciovaný odpálením trhaviny. Také při explozi bezpečnostní trhaviny stačí cca 1 kg, aby mohl být uhelný prach přímo iniciován.
V oblasti 819 byli přítomni 3 střelmistři. V porubu 819e-Abbau se nacházel střelmistr Z, ve vtažné chodbě 819-Fußstrecke na cestě k porubu 819e-Abbau 26 m za třetím pásovým pohonem střelmistr Y a v chodbě 819c-Wetterberg při trhací práci při ražbě 819cl Abbau-Vorrichtung střelmistr X.
Střelmistr Z v porubu 819e-Abbau byl při zmáhání nalezený s bednou na trhaviny a s odebraným počtem palníků a množstvím trhaviny. Tím je vyloučený z dalšího posuzování.
Střelmistr X, kterému ministerstvo státní bezpečnosti dávalo za vinu, že katastrofu způsobil, právě prováděl trhací práci v ražbě 819cl- Fußstrecke. Kabel odpalovacího vedení byl ale od odpalovacího strojku odpojený, klička ze strojku vytažená a položená na strojku. Toto vše by nebyl udělal, kdyby jím prováděný odpal způsobil výbuch uhelného prachu. Kromě toho ležel střelmistr X vzdálený asi 10 m od místa odpalu, když byl nalezený. Tím se také jako původce exploze vylučuje.
Tím zůstává jako původce střelmistr Y se svou trhavinou. Přitom se klade přirozeně nutně otázka, jak mohla trhavina bezpečná pro manipulaci snadno explodovat. A co se vlastně skutečně 22. února 1960 kolem 8:20 hod ve vtažné třídě 819-Fußstrecke nedaleko pohonu třetího pásu událo? A proč má jinak precizní dokumentace ministerstva státní bezpečnosti týkající se této skutečnosti takové mezery?
Faktem je, že střelmistr Y byl na místě výbuchu sám. Jeho pomocník byl ve vzdálenosti 10 m za ním. Střelmistr měl 2 m od místa jeho smrti odložených několik pomůcek pro trhací práci (pytlík s jílem, navinuté odpalovací vedení) a krabičku na chleba. Podle ohledací zprávy stál střelmistr v chodbě a díval se směrem k porubu 819e-Abbau. Z polohy částí jeho mrtvoly, které byly nalezeny při zmáhání mohlo být rekonstruováno, že na pravém rameni nesl bednu na trhaviny. Odpalovací strojek visel na levé straně. Jeho benzinová větérka byla explozí plně zachycená, neboť byla nalezená zničená. Ze dřevěné bedny byly nalezené jen zbytky rozptýlené do okolí, především část plechové vložky, ve které se zpravidla přenášejí odděleně palníky. Všech 12 palníků bylo odpálených, dráty byly uchované jako pocuchané klubko. Kovové části palníků se nacházely v tělesných pozůstatcích mrtvého. Obzvláště nápadné je, že ačkoliv tělo bylo zcela roztrhané, pravá ruka byla uchovaná. Protože horní část těla působila jako clona, tak byla rovněž nalezená levá ruka a odpalovací strojek. V pravé ruce nalezl patolog zbytek potištěného papíru o rozměrech 5 x 3 cm. Tento byl předán orgánům bezpečnosti, o čemž chybí v současně dostupné dokumentaci jakýkoliv odkaz.
Za předpokladu, že obě ruce zůstaly zachovány, tak mohl mimořádně robustně konstruovaný odpalovací strojek přestát explozi bez podstatných škod. Nakonec je spodní část odpalovacího strojku velmi dobře zachovalá a nevykazuje žádné podstatné poškození. Foto odpalovacího strojku, které je k dispozici ukazuje jen spodní část s neporušenou přírubou a nepoškozenými dírami se závitem. Se vší přikázanou opatrností je na základě robustní konstrukce odpalovacího strojku blízko domněnka, že rozsáhle nepoškozený odpalovací strojek byl teprve dodatečně sešroubován a vyfotografovaný. Z vrchní části odpalovacího strojku nebylo nalezené žádné foto, stejně tak jako z předmětů odložených v chodbě před explozí. To se týká také skic zhotovených na exponovaných místech.
Jen za zcela příznivých okolností, že by se na vrchní části odpalovacího strojku ještě nacházely zbytky drátů palníku, byla by to jednoznačná indicie, že střelmistr Y sám odpálil nesenou trhavinu. Skutečnost, že iniciování exploze způsobila trhavina střelmistra Y, zřejmě nebyla vhodná do konceptu státní bezpečnosti. Na venek se chtělo se všemi prostředky, jak je z aktů zřejmé, prezentovat, že explozi inicioval střelmistr X. Zůstává otázka. Co se stalo s dokumentací k místu nálezu střelmistra Y?
Výše uvedená verze nebyla na žádném místě závěrečné zprávy podrobená opravdu vážnému posouzení. Vzniká dojem jako by tato možnost nebyla, nebo správněji řečeno nesměla být. Nebyla vhodná pro argumentaci ve směru požadavku na zvýšení bezpečnosti v hornictví a zlepšení disciplíny. Tam spíše zapadalo do konceptu lehkomyslné chování střelmistra X.
Co se týká průběhu exploze uhelného prachu, tak při hodnocení všech dosud známých faktů vyplývá odchylný obraz od závěrů uvedených ve zprávách.
Pomocí prostorového zobrazení oblasti dolu postiženého katastrofou může být pravděpodobný průběh exploze rekonstruován následovně. Exploze byla iniciovaná v jihovýchodní části chodby 819-Fußstrecke a měla průběh na obě strany s vysokou rychlostí, která mohla být různá podle množství uhelného prachu a prostorového uspořádání důlních děl.
Zatímco rychlost větrů ve stávajících důlních dílech 5 m/sec nehraje žádnou roli, je propojení důlních děl relevantní stejně jako větrní dveře a prachové protivýbuchové uzávěry.
Exploze dosáhla velmi rychle v jihovýchodním směru porub 819e-Abbau a výdušnou chodbu 819-Kopfstrecke a byla oslabená podstatnými zúženími ve výdušné chodbě 819-Kopfstrecke. V severozápadním směru pronikala exploze rychle chodbou 819-Fußstrecke, snížila svoji rychlost v důsledku náhlého rozšíření prostoru na odbočce k připravovaným porubům k 819c-Wetterberg, kde se rozdělila. Zatímco se plameny pohybovaly ve směru ke svážné 819c-Fallort jiná část pronikla do 819c-Wetterberg a na kříži 819c/819cl-Fußstrecke zapálila několik malých požárů, které v důsledku nedostatku kyslíku brzy opět zhasly. Další kyslík dostala exploze v nově vyražené výchozí prorážce 819c-Abbau, kterou rychle pronikla. Výdušná chodba 819c-Wetterberg byla dobře popráškovaná kamenným prachem a výztuž zůstala plameny nedotčená. Kromě toho plameny nešly stále před tlakovou vlnou, mnohem více je třeba si představit samozřejmě velmi rychlé pulzování mezi tlakovou vlnou a rozviřováním prachu a plamenem. Dosažením kříže 819c-Abbau/819cl-Kopfstrecke a 819-Kopfstrecke došlo opět k setrvání a vzniklo několik požárů. Čerstvé větry vytlačené z 819c-Wetterberg nahoru oživily požár a exploze z tohoto místa pronikala dále do všech možných směrů. Přitom pronikla vlna zpět do 819-Wetterberg, přičemž byly zničeny větrní závěsy a bedny se sebezáchrannými přístroji a sebezáchranné přístroje a helma střelmistra X byly rozmetány dolů ve směru k chodbě 819- Fußstrecke. V důsledku nedostatku hořlavé hmoty a kyslíku plamen v 819c-Wetterberg zhasnul. Ve výdušné chodbě 819-Kopfstrecke pronikala vlna exploze směrem k porubu 819e-Abbau, přičemž narazila na tlakovou vlnu, která tam od porubu přicházela, což vedlo k určitému vyrovnání tlaku a možná k selhání prachové protivýbuchové uzávěry, která se tam nacházela. Exploze také pronikla chodbou 819-Kopfstrecke ve směru k překopu 820-Qu. pravděpodobně zprvu relativně pomalu, s přibývajícím větším výskytem uhelného prachu ale stále rychleji a silněji.
Ve vtažné chodbě 819- Fußstrecke se vlna exploze rozdělila. Jeden dílčí proud nalezl dostatek uhelného prachu nahromaděného v důsledku pásového odtěžení, aby pronikl ve směru k úpadnici 818c-Fallort, krátce před tím ale narazil na prachovou protivýbuchovou uzávěru, která plamen uhasila.
Názor uvedený v závěrečné zprávě, že prachová protivýbuchová uzávěra byla podběhnutá a selhala, není doložený. Tlaková vlna z požárních plynů pronikala dále do svážné 818c-Fallort a tam nahoru k zásobníku 820-Füllbunker a do překopu 820-Querschlag, kde zvířila velké množství uhelného prachu. Za podmínek v té situaci daných i mokrý prach rychle uschne a stane se polétavý. Havíři ve svážné 818c-Fallort zastiženi explozí byly pravděpodobně hned mrtvi. Krátce po té do zvířeného uhelného prachu narazila fronta plamenů přicházející z výdušné chodby 819-Kopfstrecke. Existence několika větrních dveří způsobila zpomalení a následné zvýšení tlaku při tomto procesu. Chyběla tam jedna prachová protivýbuchová uzávěra.
Účinek exploze na překopu 820-Querschlag byl tak silný, že několik z postižených bylo doslova roztrhaných. Tato následná exploze rozmetala prachové uzávěry ve vtažné 816-Fußstrecke a na překopu 820-Querschlag, čímž bylo zabráněno dalšímu rozšíření exploze.
Rekonstrukce průběhu exploze je podpořená skutečností, že ve svážné 818c-Fallort směr poškození jednoznačně ukazoval ve směru 819- Fußstrecke. Kromě toho několik svědků vnímalo dvě tlakové vlny. V konečném důsledku je možno také jen tak vysvětlit velká poškození, které způsobila exploze v oblasti bunkru 820-Füllbunker.
Závěr
Vedle studia materiálů v Archivu státní bezpečnosti a ve Státním archivu v Berlíně bylo hovořeno se 16 osobami. Byli to havíři, kteří zažili explozi a její účinky, záchranáři, kteří zasahovali po vzniku katastrofy a prováděli otvírku požářiště, technici větrání a elektro a také havíři ze sousedních revírů. Důležité informace, že každý nalezený detail a oběti byly fotografovány, dostali od zaměstnance ministerstva státní bezpečnosti, který byl přítomen zmáhání požářiště. Tyto podklady však kolektivu autorů nebyly k dispozici, protože stále ještě nejsou přístupné. V dubnu 2008 se uskutečnilo odborné kolokvium, které posoudilo výsledky bádání skupiny autorů z odborného hlediska a po několikahodinové diskuzi potvrdilo hodnověrnost popisu průběhu nehody a závěrů kolektivu autorů.
Po tolika letech od vzniku nehody je velmi obtížné se dopátrat všech detailů a souvislostí, zejména když důležitá fotodokumentace není stále přístupná z důvodů ochrany pozůstalých. Na základě velkého množství shromážděných fakt se však kolektivu autorů podařilo dostatečně prokázat, že příčina vzniku exploze byla jiná, než udávala původní oficiální verze.
Ke zveřejnění v listovce Záchranář jsme přistoupili z toho důvodu, že popis nehody a postupu zmáhacích prací je provedený tak důkladně, že může sloužit pro poučení i současné generace záchranářů a důlních techniků. Požádali jsme tedy o souhlas se zveřejněním částečného překladu Steinkohlenbergbauverein Zwickau, což je vlastně spolek bývalých horníků a techniků, kteří pěstují hornické tradice v této oblasti. Tím jsme navázali kontakt s diplomovaným učitelem odborných předmětů Karlem Heinzem Baraniakem a báňským inženýrem měřičem Klausem Hertelem.
Po zveřejnění první části s fotografií záchranářů z Kladna, kteří tam tenkrát pod vedením ing. Ivo Hofbauera osm dnů zasahovali jsme se dozvěděli, že dosud žijí Josef Lukášek a Jan Dusbábek. Ing. Hofbauer, uznávaný odborník na hašení požárů v kladenském revíru vzpomíná na nasazení kladenských záchranářů na Dole Karl Marx ve své knize „Paměti báňského inženýra“. Josef Lukášek popisuje cestu, pobyt ve Zwickau, vyprošťování obětí a práce při stavbě pažení a utěsňování hrází latexem v publikaci „Vzpomínky báňského záchranáře“.
Z několika telefonických rozhovorů k K-H Baraniakem a Klausem Hertelem vyplynulo, že mnozí ze spolku Steinkohlenbergbauverein ještě vzpomínají na výměnnou rekreaci v rekreačním středisku Dolu Rudý říjen v Kunčicích pod Ondřejníkem. Postupem času projevili zájem do Ostravy přijet a prohlédnout si město, Hornické muzeum a HBZS. Od slov nebylo daleko k činu a 17. května po poledni se v Hornickém muzeu v Petřkovicích objevil mikrobus s 18 bývalými horníky, báňskými záchranáři a mechaniky báňské záchranné služby ze Zwickau. Z Kladna vážil cestu do Ostravy dnes již čtyřiaosmdesátiletý Josef Lukášek. Po prohlídce podzemí a záchranářské expozice v Hornickém muzeu následovala vyhlídka z věže ostravské radnice a pak ubytování v pensionu Lhotka. Při společné večeři se pak vzpomínalo na výměnné stáže mezi záchranáři z HBZS Ostrava a Zwickau, na bývalého ředitele ing. Lubomíra Hájka, směnového technika Tondu Závalského, na výukové filmy, které dostali tenkrát z Ostravy, na úkoly, které společně řešili. S uznáním se vyjadřovali o expozici báňského záchranářství v Hornickém muzeu, zejména o sbírce dýchacích přístrojů. Někteří z nich pracovali také v rámci praxe během studia na průmyslové škole hornické ve Zwickau na dolech ČSA, Žofie a Mír. Josef Lukášek sebou přinesl diplom a medaili, kterou kladenští záchranáři za zásah obdrželi a foto z dovolené v Bansinu, kterou dostali s manželkami za odměnu.
Druhý den si účastníci exkurze prohlédli šikmou věž kostela sv. Petra z Alkantry v Karviné a HBZS Ostrava. Po prohlídce ocenili vysokou technickou úroveň a pořádek na HBZS. Po obědě odjeli domů, s tím, že znovuobnovené kontakty budou dále pokračovat. O této návštěvě zveřejnili několik článků v jejich časopise „Zwickauer Steinkohler“.
