Hornická práce byla a stáje je považována za jedno z nejtěžších povolání ve světě. Již zprvopočátku, kdy nebyly v hlubinných dolech používány důlní lokomotivy, se k těžbě důlních vozů „cugi“ používali koně.
Tyto koně pomáhali horníkům v jejich těžké práci, kdy těžké vozy naplněné uhlím dopravovali hluboko pod zemí směrem k jámě, nejvýše po 10 vozech, kde následně byly vozy vyvezeny jámou na povrch. V Českých zemích se první zmínky o koních v dolech objevily v polovině 19. století. Koně na Doubravských dolech v OKR začali pracovat v roce 1875. Práce v dolech byla pro koně extrémně náročná. Z důvodu vlastní těžby uhlí na povrch, nebyl prostor čas popouštět a vyvážet koně každý den z dolu na povrch, proto koně zůstávali podzemí dolů i několik let. Na povrch se koně vytahovali na delší svátky, nejvýše dvakrát do roka. Museli být pro ně na příslušných patrech zřízeny stáje, které byly osvětleny. Stáje musely být zkonstruovány jako ohnivzdorné. Ve stájích se mohlo nacházet jen nejnutnější stelivo. Pro seno a slámu i ostatní krmivo musela být zřízena také ohnivzdorná místnost, v níž se uchovávaly ne příliš velké zásoby, aby nepodlehly plísni a seno se nezapařilo. Do dolu za nimi fáral zvěrolékař i kovář. Nohy koňů velmi trpěly. Byly vystaveny trvalým nárazům na tvrdou horninu a často i kovových kolejnic. Stáje byly také plné potkanů a švábů.
Horníci se o své čtyřnohé kamarády starali s velkou láskou. Na směnu jim nosili žrádlo a někdy i nějaký pamlsek. Spolu tvořili partu, která si na sebe zvykla. I když bylo o koně v dole dobře postaráno, přesto byla jejich úmrtnost vysoká. V nepracovní dny, kdy se v dole nikdo nenacházel fárali do dolu krmiči koní, kteří následně potom prohlašovali, že v dole existují „strašidla“.
Poslední „čtyřnohý havíř“ vyfáral z dolu Mayer v roce 1957.
Autor článku: Jan Šulej, s VVaT HBZS Ostrava
Fotografie: https://www.gogle.com
