V letošním roce uplynulo šedesát let od důlní tragédie, ke které došlo na Dole Dukla. Tento černouhelný důl se nacházel na katastru obce Dolní Suchá, místní části města Havířova v okrese Karviná. Historie šachty sahá do roku 1905, kdy bylo vydáno rozhodnutí o vybudování Jámy císaře Františka Josefa.
Prvních 20 tisíc tun uhlí z přípravných prací bylo vytěženo v roce 1911. První těžba z porubů se datuje k roku 1912. Po vzniku Československa v roce 1918 byl důl přejmenován na Jáma Suchá a od 8. října 1949 se název závodu změnil na Důl Dukla.
Po únoru 1948 zažívali českoslovenští horníci (černo) zlaté období. Stát kladl důraz na těžký průmysl, ten polykal tuny uhlí a důlní těžba tak představovala jednu z hlavních priorit. Havíře proto režim protěžoval, měli vyšší průměrnou mzdu, často nemuseli na vojnu a snáze se dostali k vlastnímu bydlení, rekreacím nebo k nedostatkovému zboží. Dokonce je nikdo nepotahoval, když zdravili místo „Čest práci!“ slovy „Zdař Bůh!“. Komunistický režim je potřeboval a tak razil slogan: „Já jsem horník, kdo je víc?!“ Byla to šlechta, paradoxně. O negativech hornického povolání, jako je těžká dřina, podlomené zdraví a trvalá hrozba zranění či smrti v důsledku otravy jedovatými plyny, průvalu podzemní vody nebo vzniku závalu se nemluvilo. Hornický život tak tvořily (proti) klady – drsná práce pod zemí a luxusní život na povrchu.
V padesátých a na začátku šedesátých let 20. století se mohutně razily chodby i heslo: „Uhlí, uhlí, potřebujeme více uhlí. A za každou cenu!“. Zaváděla se elektrifikace a mechanizace (třeba gumové dopravní pásy, aniž by se příliš řešila otázka bezpečnosti a aniž by na vše dohlíželi odborníci způsobilí k řízení šachty).
Na těžní věže byly nainstalovány pěticípé hvězdy osázené červenými žárovkami. Tyto rudé „práskačky“ pak vytrubovaly každý večer do dalekého okolí, kdo neplní těžební plán. Nejznámějším úslovím se stalo: „Na Hlubině hvězda svítí, na Zárubku tma jak v řiti“, nebo naopak, podle toho, jak se které šachtě dařilo. Dukla většinou svítila a stala se synonymem pro pořádek. Nikdy se tam nepovalovaly zbytečné věci nebo materiál, chodby byly široké, udržované a bez prachu, který hrozil výbuchem. Havíři z jednotlivých úseků si pomáhali. Důl Dukla byl zkrátka chloubou socialismu. Jestliže se rozhodovalo o zavádění nových postupů, začínalo se s nimi většinou tam, stejně jako se zaváděním nepracovních sobot. V celé republice byl ve všech odvětvích v té době ještě šestidenní pracovní týden (48 hodin týdně).
K tragédii došlo v pátek 7. 7. 1961 na odpolední směně před souvislým dvoudenním volnem v letním měsíci s pěkným, teplým počasím. Ředitelem dolu byl v té době na Dukle jmenován politický funkcionář bez inženýrského vzdělání, který se v důlním prostředí a jeho složitém systému větrání příliš nevyznal. Hlavní inženýr byl na řádné dovolené a pohyboval se autem po různých místech v republice. Zástupcem hlavního inženýra byl v kritické době vedoucí výroby, který právě před 17. hodinou odcházel domů, aby stihl plánovanou návštěvu divadla.
Na odpolední směně byla obsazena pracoviště v 3., 5., 6., 8., 11. a 12. sloji, včetně dozorů a obsluh. V severovýchodním poli bylo celkem 338 lidí. V samostatných větrních odděleních v 3. a 5. sloji a celkem nejasně vymezeném samostatném větrním oddělení 6. sloje bylo 207 osob. V 8. sloji pracovalo v porubech 826/II a 828/II a na přilehlých chodbách celkem 103 pracovníků, včetně 5 techniků. Pro pracoviště v 8. a 11. sloji nebyly řádně vypracovány technologické postupy (pasporty) ani havarijní plány. Přestože větrní oddělení 8. a 11. sloje byla vzájemně propojena a mohlo docházet k průniku zplodin, havarijní plán s takovou možností nepočítal.
O tomto neštěstí, které si vyžádalo 108 obětí na lidských životech, bylo napsáno již mnoho článků v různých publikacích. Podrobný popis této nehody je zpracován v knize „MEMENTO důlních nehod v českém hornictví“. Vyšetřování vzniku požáru, stanovení příčin havárie a odpovědnosti za ni využil soud 4 znaleckých posudků, 10 dalších odborných stanovisek, minimálně 20 svědeckých výpovědí a přihlédnuto bylo k pitevním protokolům 5 lékařů.
Podle předpokladu došlo koncem ranní směny, asi v jednu hodinu odpoledne, ke spuštění pohonu pásového dopravníku v 11. sloji, když kdosi, pravděpodobně nevědomky, zachytil o vypínač. Dopravník se dal do pohybu, aniž to dotyčný procházející kvůli hluku zaznamenal. Důvod spuštění pásového dopravníku ovšem nikdy nebyl jednoznačně prokázán. V odpolední směně, na místě s běžícím dopravníkem se nepracovalo, takže o několik hodin nehlídaném a naprázdno běžícím pásu neměl nikdo ponětí. Po nějaké době se guma zasekla a třením začala hořet. Následně vzplála i okolní dřevěná výztuž. Hlavním předpokladem rozsahu havárie byla příliš členitá větrní síť a propojení, o kterém se nevědělo a které umožnilo proniknutí zplodin z 11. do 8. sloje. Rozhodující příčinou bylo zanedbání základní povinnosti při provozu pásového dopravníku, podcenění nebezpečí pracovníky, kteří jako první ucítili zápachy a nepátrali důsledně po jejich původu a laxní přístup dispečera.
Postup záchranářů zbrzdili v první etapě narážeči, kteří museli nejprve vytěžit plné vozy z dolu. Na požadavek záchranářů reagovali až po důrazném příkazu z dispečinku, o závažnosti nehody nevěděli. Dvě záchranářské čety následně zamířily na pomoc ohroženým horníkům v 11. sloji. Jedna četa zůstala v pohotovosti (záloha), druhá četa se vydala za hustého kouře. Vysoká teplota a nedostatečná viditelnost ale jejich další postup znemožnila. V odebraných vzorcích byl obsah kyslíku pouhých 0,8 %.
Záložní četa se vydala zhruba o půl sedmé do 8. sloje, jenže při průzkumu ztratil jeden z četařů vědomí a tak se museli všichni vrátit. Záchranáři byli značně vyčerpaní, už od středy totiž zasahovali při aktivním hašení požáru stodvacetimetrové chodby na Dole 1. Máj a skončili teprve ráno.
Pro báňskou záchrannou službu znamenala tragédie mnoho nových zkušeností a významně ovlivnila rozvoj technického vybavení. Značné vzdálenosti a obtížné podmínky v zakouřeném dole kladly vysoké nároky zejména na dýchací techniku. Nasazení čtyřhodinových dýchacích přístrojů bylo teprve ve svých počátcích. Po akci na Dukle se běžnou součástí záchranářské taktiky stalo nošení přídavných jehel a rezervních kyslíkových lahví. Po této nehodě vznikl záměr vydávat informační tiskovinu přístupnou všem. Podařilo se to po překonání všech bariér až v roce 1964, kdy vyšla první „Listovka HBZS“, nejprve jako příloha týdeníku „Ostravský horník“, později jako „Záchranář“.
Taktéž tato nehoda přispěla ke vzniku stálých záchranářských hlídek na všech dolech v OKR. Do některých průzkumů byli postupně nasazováni nově záchranáři – lékaři, kteří potom tvořili základ lékařské pomoci v báňské záchranné službě.
Chyby v počátcích nehody, nedostatky v dispečerské činnosti a nedostatečná přehlednost tehdejších havarijních plánů vedly ke zřízení automatického havarijního plánu, který se stal později vzorem i v zahraničí. Aby se zabránilo vzniku podobných požárů, rozpracovala vyšetřovací komise technická a organizační opatření, která dodnes tvoří důležitou součást bezpečnostních předpisů. Mezi tato opatření patřilo např. zavedení nehořlavých pásů nebo požárních vodovodů. Zlepšila se nedostatečná informovanost horníků o způsobech sebezáchrany, záchranáři posbírali mnoho nových zkušeností a zasloužili se například o zavedení dýchacích přístrojů na čtyři hodiny se sníženou hmotností.
Okresní soud v Karviné vynesl 28. srpna roku 1962 rozsudek nad 9 obžalovanými, mezi nimiž byl ředitel, výrobně-technický náměstek, vedoucí perspektivního plánování, předák a zámečník. Obžaloba je vinila z porušení osobních povinností v přímé či nepřímé souvislosti s tragickou událostí.
Tato tragická událost potvrdila jakou významnou úlohu hraje při požáru rychlá orientace při zjištění místa požáru a odvolání ohrožených pracovníků současně s okamžitou realizací přijatých opatření podle operativního plánu likvidace havárie.
Použitá literatura a jiné informační zdroje https://www.ceskatelevize.cz/porady/11490475387- dukla-61/11395-fakta/, Profesor Roman Makarius: MEMENTO důlních nehod v českém hornictví – Zpracoval Petr Faster, Městská knihovna Havířov, expozice Historie psaná uhlím Dukla 1961
zpracoval Svatomír Tošenovský, HBZS Ostrava
