Je devět hodin večer a Tomáš se chystá na noční směnu. Od večeře se cítí nesvůj, ale přisuzuje to únavě, protože dopoledne mu na zahradě přistály dvě fůry dřeva, které zároveň poštípal. Sbalí si svačinu a vyráží s kolegou autem směr průmyslová zóna v Ostravě Hrabové.
Ještě, než vystoupí z auta, vytáhne z přihrádky spolujezdce magickou kulatou krabičku, kterou všichni známe. Na jejím obalu je napsáno Brufen, a protože k divnému pocitu nastupuje i nepříjemná a tlačivá bolest zad a hrudníku, vezme si pro jistotu rovnou 2. „To jsem ještě nezažil. Asi jsem si něco skřípnul, protože to tlačí, jak kdyby mi na plecách seděla kobyla“, pronese kolegovi. V šatně je již bezmála 30 kolegů, kteří vzhledem k narozeninám jednoho z nich tajně kolují velkou láhev rumu a postupně každý na zdraví připíjí. Deset minut po první zdravici se Tomáš začíná potit, proto radši odchází na své místo a začíná přebírat mezi odlitky vadné kusy. Je 22:00 a směna začíná.
O půlnoční přestávce bolesti nepřestávají a při každém ohnutí se navíc cítí, že dnes by s dechem nevystačil ani na zařvání Baník pi.o. Po svačině proto přidává další Brufen a ptá se směnmistra, zda by dnes nemohl skončit, protože je nějaký bolavý. Vzhledem k nedostatku personálu se však vrací do práce a snaží se dál plnit svou dřinu, byť se na něj střídavě dívají snad všichni v hale a nad rozhodnutím mistra kroutí hlavou. Tričko i blůzu má již úplně promočenou, když před půl pátou ráno se ozve na celou halu rána. Krabice plná připravených odlitků dopadá na podlahu, ze stolu padá i sklenice s vodou a Tomáš se bezvládně řítí k zemi. V hale se zastavuje jedoucí pás a dva nejbližší kolegové utíkají k jeho bezvládnému tělu.
„Záchranná služba, jak vám mohu pomoci?“
„Kolega omdlel a leží tu, úplně modrý, blbě se mu dýchá, můžete poslat sanitku? Ale rychle. “
„Pane řekněte mi adresu. Kde se nacházíte?“.
„No přece tady, na slévárně, jede už ta sanitka, on nějak divně chrčí“.
„Pane potřebuji adresu.“
„Slévárna Saiko“.
„Potřebuji město“ volá dispečer a začíná boj o život.
V krizových situacích je, ať už se staneme svědky dopravní nehody, bezvědomí či těžkého úrazu, velmi důležité volaní odborné pomoci co nejdříve. Je jedno, zda se nacházíme v obchodě, v šatně nebo třeba v dole na výduchu. Stres je mocný čaroděj a mnohdy zmate i zkušené harcovníky. Bohužel platí, že pokud si pomoc nezavolám, nikdy žádná nepřijede, proto vpravo uvedený souhrn informací je základem, který mnohdy stačí, aby se záchranná vozidla začala přibližovat směrem k vám a pacientovi, u kterého se nacházíte. Zásadou volání pomoci je vždy jako první sdělení místa, kde se nacházíte a základního popisu, co se stalo. V ideálním případě je vhodné zavolat, přestavit se a říci, že potřebujete pomoc. Dispečeři pracují celý život s poměrně jasně nastavenými protokoly, co musí jako první udělat, jak vyslat pomoc a také, pokud je necháme dělat jejich práci a budeme spolupracovat, jsou zkušení v poskytování tzv. telefonicky asistované neodkladné resuscitaci, Znamená to tedy, že dokáží předávat na místo zásahu instrukce, které odpovídají popisu dění na místě. A vyrobit tak na místě ty, kteří ač nejsou záchranáři, mohou zachránit život. Jak je uvedeno níže a postup umí dnes již i děti.
Rozhlédni se a podívej, zda je okolo bezpečno. OSLOV pacienta a ZATŘES mu s rameny. Volej na okolí o pomoc. Když neodpovídá či nereaguje, je nutné mu zprůchodnit dýchací cesty a poslouchat, jak dýchá. Tahem za bradu docílíme toho, že jazyk nebude tlačit na vstup do plic. Naprosto to nahrazuje jakékoliv vytahování jazyka, které se dnes již neprovádí. Maximálně 10 sekund držíme bradu nahoře a sledujeme hrudník, současně svým uchem nad ústy pacienta posloucháme kolikrát a jestli se pravidelně nadechl. Za 10 sekund by to mělo být alespoň 2x. Pokud nedýchá pravidelně nebo chrčí, či vypadá jako kapr na suchu, má srdeční zástavu a volej dispečera k vyslání záchranářů. Od této chvíle je nutné, začít místo jeho srdce pumpovat rukama. Stačování hrudníku přitom není nikterak složité, i přesto zachraňuje. Stlačování je namáhavé, proto je dobré se co 2-4 minuty střídat. Tento postup však nahrazuje činnost srdce a rozhání krev s kyslíkem po těle, zejména do mozku a srdečního svalu. Po srdeční zástavě je totiž kyslíku v krvi cca na dalších 7 minut předávky kyslíku do těchto orgánu, které bez kyslíku umírají.
„Rychle, rychle, mačkáme mu hrudník.“
„Super mačkejte dál, děláte to skvěle, za chvilku to převezmeme a vystřídáme vás“. Zaznělo rychle při mém příjezdu na místo. Kolem pacienta bylo celé kolo lidí a postupně se prý střídali v mačkání celých 16 minut, než jsme do haly přijeli. Volání linky 155 prý nikoho nenapadlo cca 5 minut, protože se snažili Tomáše probudit, mysleli si, že dýchá, ale postupně po svém pádu dýchal méně a méně, navíc začal být v obličeji fialový. Pro mě to znamenalo jediné, od začátku srdeční zástavy uběhlo již více než 20 minut, což není dobré. Po napojení na monitor mě však překvapilo, že srdce stále nebylo mrtvé, byť kmitalo špatným rytmem zvaným fibrilace. Znamená to, že bije abnormálně rychle, aniž by pumpovalo krev. Mačkáním hrudníku však stále fungovalo. Ptal jsem se, co se stalo i co dělali.
„Mačkáme ho a dýcháme. 30 zmáčknutí a 2 vdechy“, řekl upocený chlap klečící zboku těla. Pokýval jsem uznale hlavou a pustil se do další odborné práce, počínaje defibrilačním výbojem.
Mačkání hrudníku je základem, kdy tělo však zásobu kyslíku v námi poháněné krvi, vyčerpá přibližně za 7 minut. Když chceme, aby člověk neměl poškozen mozek a zástavu srdce přežil, je nezbytně nutné doplnit mačkání hrudníku i dýcháním. Postup je přitom jednoduchý a spočívá v uvolnění dýchacích cest a pár bodech. Po stlačování se přesuneme od trupu k hlavě.
Tento postup je vyzkoumán jako účinná náhrada, která i u dlouho trvajících resuscitací může vést k obnovení života pacienta. Vyžaduje však přítomnost lidí, kteří jsou ochotni dát člověku šanci na život kvalitním, minimálně přerušovaným stlačováním hrudníku a umělým dýcháním.
„Terezo, Tomáše, Tomáše tady záchranka resuscituje, už víc než půlhodiny. To asi nebude dobré. Přijeď do fabriky prosím.“ volal směnmistr manželce pacienta, se kterou se znal.
„Víte, bolelo ho nějak na hrudi, myslel jsem, že to jsou záda“. Hlas směnmistra se třásl. Věděl, že u jeho podřízeného, který nikdy nemarodil, nejspíše probíhá těžký infarkt srdce. V hlavě mu bušilo, že namísto klidu, volání záchranky a zprůchodnění ucpané srdeční tepny v nemocnici, zde leží bezvládné tělo, které nechal pracovat. Pacient byl dobře stavěný čerstvý padesátník, léčil se s tlakem a cukrovkou, tedy rizikovými faktory pro vznik infarktu. Jeho srdce však při pravidelných kontrolách rytmu, které jsme během resuscitace dělali, stále střídalo fibrilaci (chvění srdce) a srdeční zástavu. I proto jsme se rozhodli prodloužit běžnou dobu resuscitace a ke stlačování hrudníku jsme využívali, vyjma našich dvou dvoučlenných posádek i stále přítomné spolupracovníky, kteří do té doby masírovali hrudník stejně, jako školení záchranáři. Bylo za námi 55 minut extrémně náročné resuscitace, kdy i přesto, že pacient již dostal všechny léky, které jsme mohli nabídnout, srdce se nechtělo vrátit k normálnímu rytmu. Na monitoru byla v předposlední kontrole rovná čára. V následující analýze se však v tichu zastavené haly ozvalo pravidelné pípání monitoru a Tomášovo srdce se rozběhlo.
„Máme pulz, je hmatný, rychle, natočíme EKG a jedeme“. Na vytisknutém papíru byl vidět rozsáhlý infarkt spodní části srdce, proto jsme aktivovali koronární linku v nemocnici a pacienta po více než 70 minutách stlačování hrudníku a umělého dýchání, předali přímo na malý operační sálek, kde kardiolog se svým týmem zprůchodnil napíchnutím ruky a zavedením katetru ucpanou cévu přímo v srci za necelých 15 minut. Než jsme odjížděli z haly směrem do nemocnice, přiběhl za námi mladší muž, který se představil jako bratr pacienta a děkoval, že jsme to nevzdali, i když ví, že to je špatné.
Uběhl přibližně měsíc, když z recepce volala vrátná, zda mohu přijít dolů, že máme návštěvu. U vchodu stály 3 dospělé osoby a 12letý kluk.
„Přejete si?“, řekl jsem.
„Dobrý den, prý jsem měl být mrtvý, ale s chlapama od nás z firmy jste mě prý nechtěli pustit“, usmál se muž, natáhl svou pravou ruku k pozdravu a jeho synovi se spustily slzy.
„Proboha“, vypustil jsem z úst nahlas.
Byť jsem z prvního pohledu vůbec nevěděl, o koho se jedná, po těchto slovech se mi vrátil neskutečný zážitek. Parta kolegů nechtěla být jako stádo dnešních lidí plných nezájmu, lhostejnosti, případně strachu z chřipky způsobené koronavirem a rozhodla se nahradit činnost srdce i plíce svého kamaráda, který pomoc potřeboval. Aniž by to kdykoliv předtím dělali.
„My ne, to chlapi z podniku byli ti, kteří Vám dali šanci do našeho příjezdu. Ta byla vstupně mnohem důležitější než naše práce. Kdyby vás nemačkali a hlavně, kdyby do vás celou tu dobu nedýchali, dnes bychom spolu zcela určitě nemluvili. Rád Vás vidím Tomáši“.
„Něco vám řeknu. Chvilku předtím, než jsem omdlel mě napadlo, že umřu, že to není dobrý. Pamatuju si, že jsem si připadal jako bych byl tisíc metrů pod zemí, ale cítil jsem, že jsou kluci kolem mě a že neumírám sám. A to bylo dobrý.“
Může se stát, že srdeční zástava přijde na horách, v dole, v letadle i na jiných hůře dostupných místech. Ze všech jmenovaných míst je však možno tento kritický stav v určitých případech přežít. Zejména se jedná o bolesti na hrudi, zásahy elektrickým proudem či dušení. Je však nezbytné nutné co nejdříve zavolat pomoc, začít stlačovat hrudník a vzhledem k dlouhé době dostupnosti pomoci i dýchat do pacienta.
Poznámky autora:
V dnešní době se velmi často hovoří o onemocnění COVID 19 a jeho vztahu k resuscitaci. Jedná se o onemocnění dýchacích cest. Stlačování hrudníku je tak u všech osob stále považováno za nenahraditelnou součást resuscitace. Dýchání z úst do úst je rizikový výkon, proto je nutno využít resuscitační roušku, která brání přenosu kapének na zachránce. Dle mého názoru je však riziko onemocnění zachránců onemocněním chřipkového typu, versus riziko úmrtí či poškození mozku kamaráda postiženého srdeční zástavou, při dlouhé nedostupnosti odborné pomoci z povrchu na místo události v hlubinném dole, zanedbatelné a osobně bych dýchání z úst do úst při nedostupnosti resuscitační roušky či masky u osoby mě blízké prováděl.
Petr Jaššo
pro Hlavní báňskou záchrannou stanici Ostrava
