Dneska chci vám, čtenářům listovky Záchranář, přiblížit příběh s tragickým koncem, který se stal v roce 2004 v tehdejším Dole 9. květen.
K vraždě a následné sebevraždě došlo, i pro kriminalisty, na neobvyklém místě – hluboko, stovky metrů pod zemí. Zajímavým je tento případ nejen z hlediska místa spáchání činu, ale zejména jeho motivu, kterým bylo „šikanování“ pachatele ostatními členy pracovního kolektivu, které jej vedlo nejprve k vraždě a následně pak k vlastní sebevraždě. Otázka šikany ze strany spolupracovníků je totiž stále víc moderní. Nadpis článku v kriminalistickém sborníku 5/2005 „Vy havrani umazaní“ byl zvolen záměrně (je to část textu staré hornické písně), neboť samotný text plně vyjadřuje situaci v tomto oboru.
Dne 26. 11. 2004 v 17:20 hod. přijalo Obvodní oddělení policie ČR v Horní Suché oznámení dispečera Dolu 9. květen ve Stonavě, že v podzemí, na důlním pracovišti, byli nalezeni mrtví dva zaměstnanci. Jeden z nich, 42letý Branislav B., byl oběšený. Druhý, 33letý horník Roman M., měl na těle, krku a obličeji mnohočetné bodné a bodnořezné rány. V tomto případě šlo o smrt násilnou, s podezřením na cizí zavinění.
Na místo byl vyžádán výjezd Správy severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě. Místa nálezů obou mrtvol před vstupem nepovolaných osob zajistili záchranáři HBZS Ostrava.
S ohledem na specifikum případu a na omezenou možnost účasti velkého množství pracovníků výjezdové skupiny bylo rozhodnuto, že činnosti v podzemí se zúčastní policejní komisař k ohledání místa činu, tři kriminalističtí experti OKTE (odbor kriminalistické techniky a expertíz), státní zástupce pracující na problematice násilné trestné činnosti a soudní lékař. Samozřejmostí se stal předpoklad, že veškerá činnost bude s ohledem na charakter prostředí prováděna v součinnosti a za dozoru záchranářů HBZS v Ostravě. Před sfáráním museli všichni členové vyšetřovacího týmu absolvovat bezpečnostní školení včetně seznámení se sebezáchranným přístrojem ŠSS 1PV (ochranná doba 50 min. – v OKD bylo v té době celkem 19 963 kusů tohoto izolačního sebezáchranného přístroje) používaným při mimořádných událostech. Tady se projevila nevýhoda zrušení tzv. specialistů pro vyšetřování událostí v dolech, kteří byli v rámci Policie ČR v minulosti školeni a následně pověřováni pracovními úkoly právě v souvislosti s šachtami. Fotodokumentaci míst nálezů zemřelých pořídila HBZS, videozáznam pak experti OKTE. Znalci uvedli, že s ozbrojeným útokem vedeným proti druhé osobě na důlním pracovišti se běžně nesetkávají. Považují případ za značně neobvyklý, neboť oba zemřelí byli silně znečištěni uhelným prachem.
Soudní pitvou zemřelého 33letého Romana M. bylo na těle zjištěno 16 bodnořezných a řezných ran. Tři řezné rány byly lokalizovány v oblasti pravé tváře a krku, dalších třináct ran bylo lokalizováno na přední straně hrudníku, pravém boku a na obou horních končetinách. Bezprostřední příčinou smrti Romana M. bylo vykrvácení z bodného poranění pravé plicní tepny. Šlo o smrt násilnou, která byla v příčinné i časové souvislosti s napadením druhou osobou. Tomuto útoku se napadený aktivně bránil, pro což svědčí bodná a řezná poranění na obou rukou a pravém předloktí. Možná proto byl za svou pravou ruku připoután k potrubí. Toxikologické vyšetření nepřineslo žádné rozhodné závěry.
Pitvou 42letého Branislava B. bylo zjištěno, že na krku má šikmo probíhající škrtící rýhu cirkulárního charakteru. Bezprostřední příčinou smrti bylo udušení z oběšení.
Snahou policie bylo zdokumentovat průběh kritického dne, včetně pohybu samotných aktérů vyšetřované události a dalších osob pohybujících se v kritickou dobu v podzemí. Vytvoření časového snímku bylo důležité k dokumentaci případu a děje. Enormní úsilí vyšetřovatelů bylo věnováno nalezení a objasnění motivu vražedného a následně sebevražedného jednání.
Šetřením k osobě Branislava B. bylo zjištěno, že v dole pracoval od roku 1989, v posledních dvou letech jako důlní zámečník na úseku centrálních pásů, kde pracoval stabilně v ranních směnách. Měl dobrou pracovní morálku, patřil mezi odborníky s dostatkem znalostí a praktických zkušeností. V kolektivu se projevoval jako samotář uzavřené povahy, ve styku s ostatními spolupracovníky byl přímý a poukazoval na nedostatky. O tom, že by měl konflikty se spolupracovníky, nebylo vedení úseku nic známo.
Zemřelý Roman M. pracoval v dole od roku 1995. Pracoval jako požární hlídka pásových dopravníků na úseku centrálních pásů v nepřetržitém provozu. Podle zaměstnavatele měl dobrou pracovní morálku a patřil mezi zodpovědné pracovníky. Ani v jeho případě vedení o žádných konfliktech s ostatními nevědělo. Zajímavé však bylo sdělení jeho přítelkyně, s níž měl čtyřletou dceru, na kterou platil výživné exekučně. Ta jej popsala jako člověka, který ve značné míře požíval alkoholické nápoje, byl agresivní, a to jak vůči ní, tak i vůči dítěti…
Mezi dalšími, s kterými bylo hovořeno, byli i členové záchranářské hlídky. Ti popsali, že kritického dne sfárali ve 14.15 hod. na 7. patro. Po přípravě závěsné lokomotivy a soupravy s materiálem pro asanační činnost se vydali dopravní cestou ze 7. na 8. patro. Přibližně ve 14.15 hod. si všimli, že vlevo na dopravním páse stojí v neosvětleném prostoru osoba. Při bližší prohlídce však zjistili, že osoba visí na asi půl metru dlouhé šňůře vytvořené spojením několika kratších šňůr, které se v dole používají na zavěšování kabelů. Společně tělo odřízli, položili na dopravníkový pás a v 14.45 hod. uvědomili dispečera. Laicky dle tepu a tělesné teploty usoudili, že muž je mrtev. Rovněž si všimli červenohnědých skvrn na zdroji osobní lampy. Na místě nálezu oběšeného potvrdili rovněž přítomnost člena požární hlídky Jiřího S. Po příchodu lékařského výjezdu HBZS na místo, později vyfárali.
Pracovník, který v průběhu směny nalezl zavražděného Romana M., uvedl, že si všiml těla pod výložníkem mezi pásy č. 7 a 8. Popsal jeho otevřené oči, zakloněnou hlavu a obličej vytočený směrem vzhůru. Jeho pravá ruka byla vztyčena a přivázána drátem kolem zápěstí k řetězu důlního potrubí. Zmíněný drát přestřihl kombinovanými kleštěmi a zkoušel nahmatat tep. Muž ale byl už ztuhlý, ale všiml si řezných ran na rukou a krku. Následně o nálezu těla informoval dispečera dolu.
Při vyšetřování vyšla najevo sdělení některých spolupracovníků, kteří cca před půl rokem začali registrovat slovní útoky na Branislava B. Důvodem toho bylo, že Branislav B. ve směnách, kdy pracoval společně s nimi, musel plnit úkoly i za ně, protože měli vesměs špatnou pracovní morálku (na směnách spali) a neplnili uložené úkoly. Branislav B. byl natolik zodpovědný, že pracoval zvýšeným úsilím i za ně. Když na tento problém otevřeně poukázal u vedení úseku, tak se mu dostalo nadávek jako „udavač“ a podobně. Navíc bylo vedení úseku upozorněno na to, že jeho parta v pracovní době odstraňuje izolaci z měděných kabelů s cílem je ve sběrnách za úplatu udat. Svědci potvrdili, že invektivy proti Branislavu B. se stupňovaly a z nadávek přecházely až k vyhrožování znásilněním manželky a dcery a vyvražděním rodiny… Toto byl pravděpodobně motiv jeho vražedného a následně sebevražedného jednání. Zajímavé bylo, že došlo k zavraždění Romana M., který byl z uvedené skupiny ve vztahu k Branislavu B. nejméně konfliktní. Zvláštní kapitolou byl nález dopisu na rozloučenou, který byl nalezen v kapse jeho fáraček společné se svazkem klíčů. Manželka zemřelého vydala pro potřeby trestního řízení dopis manžela na rozloučenou, který zanechal doma. V obou dopisech píše o ochraně cti své a své rodiny.
Ke konečné dokumentaci případu tak policii ČR zbývalo vyslechnout Jiřího S., který popsal své vztahy ke svým spolupracovníkům. Připustil slovní vyhrůžky Branislavu B., a to pouze jako hrozbu fyzickým napadením za to, že jej nahlásil vedoucímu úseku ve věci nesplněných pracovních úkolů, za což byl kázeňsky řešen. Jakékoliv vyhrůžky vůči rodině Branislava B. na šachtě i v místě bydliště popřel. Přiznal také slovní urážky v dole, hanlivé nápisy a posměšky na jeho osobu. Své jednání za šikanování nepovažoval. Naproti tomu Jiří M. popsal slovní napadání Branislava B. Jiřím S. K tomu docházelo nejen na pracovišti, ale i v době, když šel Branislav B. např. s kočárkem a vnoučetem po ulici. Měl se zmínit i o tom, že by jej nejraději přejel autem. I proto považoval jeho nenávist k Branislavu B. za dosti velkou. Ve sprše mu Jiří S. radil, aby policii nic neříkal a nemluvil o věcech, o kterých mluvit nebude muset. Policie ČR se neztotožnila s přístupem vedení úseku, kde hlavní aktéři pracovali, neboť signály o neplnění pracovních povinností některými z nich a o možné trestné činnosti podcenili a neřešili je. To nakonec vyústilo v „šikanu“, která stála v pozadí popsané tragédie.
Po vyhodnocení všech získaných důkazů byla po třech měsících věc odložena, neboť trestní stíhání proti tomu, kdo zemřel, je nepřípustné.
Volně upravil: Jaroslav Španihel
Zdroj a foto: Kriminalistický sborník 5/2005 (plk. JUDr. Luboš Valerián, MUDr. Margita Smatanová, por. Bc. Tomáš Adamčík)
