(Pokračování z minulého čísla)
UZAVŘENÍ A DALŠÍ VÝBUCH První práce byly zaměřeny na záchranu postižených a průzkumy. Trvaly do šesté hodiny ranní 21. května. Dýchací přístroje nebyly většinou použity, protože větrání, byť byl jeho rozvod značně devastován, poměrně rychle čistilo důlní díla od nedýchatelných zplodin.
Při průzkumech ovšem pro značné závaly a destrukce výztuže nebyla rozsáhlá část důlních děl vůbec profárána. Také vyprošťování obětí bylo obtížné. Do středeční šesté hodiny ranní bylo vyproštěno 32 mrtvých. Protože bylo jisté, že v postižené oblasti již nemohou být živí lidé, byly záchranné práce příkazem komise svolané Revírním báňským úřadem v 9.00 h. zastaveny a bylo přikročeno k uzavření celé postižené oblasti hrázemi na hlavních překopech 3., 4., 5. a 6. patra. Hráze byly budovány z jílu dusaného mezi dvojitá peření. Před tyto 30 cm tlusté přepážky byly poté zbudovány metrové cihlové hráze, zděné na cementovou maltu a byly vybaveny potrubím pro měření tlaku na hrázích a odebírání vzorků ovzduší. Nakonec byl na Veverce zastaven větrák a 2 m pod ohlubní byla jáma uzavřena povalem z hranolů pokrytých fošnami o tloušťce 50 mm a dotěsněným 30 cm jílu na lepence. Na vrstvu jílu byl pak ještě nasypán písek. Uzavření dolu tak bylo ukončeno 24. května. Každodenně byly z celkového výduchu, resp. z přetlakové strany na Veverce, odebírány vzorky ovzduší. Po dokončení všech hrází vykázal takový rozbor z 25. května 24,3 % CH4, 5,2 % O2, 4,6 % CO2, 0,875 % CO (8 750 ppm).
Na výdušné jámě Veverka byl sledován přetlak vystupujícího metanu. Na vodním sloupci bylo naměřeno již 90 mm (cca 900 Pa). Ve čtvrtek 26. června, tedy 35 dní po katastrofě, došlo v 17.30 h, k výbuchu, který demoloval jámovou budovu větrní jámy 2, strhl kryt těžní věže a prošlehl difuzory. Hořelo jak na Veverce, tak i v sousedních podnikových budovách. Byl narušen jámový uzavírací poval a unikající plyny hořely nad jámou ve sloupci až 20 metrů vysokém.
Pod plameny požáru a ve vysokém sálavém horku byl s velkými obtížemi postupně položen nový ohnivzdorný poval z nosníků, kolejnic a ocelových plechů, na které byly vrhány jílové koule. Poval i konstrukce těžní věže byly po celou dobu smáčeny proudy vody, které však byl nedostatek. Celý zásah trval 18 hodin. Teprve po této době se podařilo nový krycí poval dotěsnit, okolí vychladit a plameny hořícího metanu uhasit. Celá akce se uskutečnila bez úrazu. Také po tomto výbuchu, ačkoliv se jeho vlivy v podzemí neprojevily, nechala správa dolu všechny lidi z dolu vyfárat. Důlní provoz byl pak obnoven až po uzavření jámy Veverka v ranní směně 28. června. Zástupci dělnictva si však vyžádali zesílení všech uzavíracích hrází na tloušťku 3 m.
ZMÁHÁNÍ POŽÁŘIŠTĚ Po celou dobu (od 24. května) bylo požářiště pod přísnou kontrolou. Zejména byl sledován průběh změn ovzduší v požářišti. Obsah CO klesal a ustálil se na hodnotě 0,006 %, který setrval až do konce ledna 1920. Do této doby obsahy kyslíku a oxidu uhličitého klesaly pozvolna až na 0,3 %, resp. 3,3 %, zatímco obsah metanu stoupal pomalu až na 69,9 %. Vzorky ovzduší dokazovaly, že požár je již uhašen. V neděli 1. února 1920 byly zahájeny otvírkové a asanační práce. V otevřených prostorách bylo s pokračujícími průzkumy postupně obnovováno větrání. Při postupných průzkumech bylo rovněž vyproštěno dalších 12 obětí.
OBNOVENÍ POŽÁRU Během osmi dnů však náhle stoupla koncentrace CO ve výdušné jámě. Do 10. února 1920 byla koncentrace opět na hodnotě 0,096 %. Bylo zřejmé, že se požár obnovil. Požářiště bylo znovu uzavřeno na 3. až 6. patře. Po zkušenostech, při druhém otevření požářiště s postupným odvětráváním jednotlivých důlních děl nebyly hráze rušeny, ale upravovány tak, aby mohly být rychle obnoveny a uzavírány jako dílčí izolační objekty. Při druhém otevření požářiště bylo od 12. června 1923 do 28. května 1924 nalezeno a vyproštěno dalších 6 obětí. Při tzv. třetím otevření požářiště, tedy jeho zbytku, bylo nalezeno ještě dalších 7 obětí.
DŮSLEDKY HAVÁRIE Teprve po této nehodě se poněkud zlepšila kázeň na pracovištích v podzemí. Převážnou část asanačních prací prováděli vybraní havíři a záchranáři po prvních průzkumech již jenom přihlíželi. Pouze při odvětrávání byli občas k zásahům povolávání záchranáři. Jinak byli pouze v pohotovosti pro případné zásahy při komplikacích. Záchranářství zaskočily čtyři roky války v době budování organizace okolo ústředních stanic. Výzbroj a výstroj nebyly doplňovány, naopak část přístrojů byla dána k dispozici vojenským orgánům. Snad i proto neměli horníci k záchranářům nejlepší důvěru. Přes veškeré úsilí tehdejších záchranářů se v těžkých podmínkách nepodařilo všechny oběti vyprostit a dodnes je 35 horníků pohřbeno v dole, hluboko pod památníkem, který byl postaven v Lazích u vchodu na orlovský římsko-katolický hřbitov, symbolicky nad místem jejich odpočinku.
Použitá literatura: profesor Roman Makarius: Memento důlních nehod v českém hornictví, zpracoval Petr Faster.
Autor článku: Svatomír Tošenovský
