Komunikace jako taková patří ke všem živočišným druhům, člověka nevyjímaje. Prvním prostředkem komunikace byly u našich předků posunky, posléze pak hlas, jenž se postupně vyvinul do dnešní podoby. Předávání informací hlasem bylo ale omezeno vzdáleností, jež byla člověku malá. Přenos zpráv však byl vázán na fyzický přenos nosiče této informace – kamenné destičky, papyrus, svitky kůry a v neposlední řadě i ústní podání prostřednictvím posla. Určitě významným prvkem bylo zjištění, že člověk může informace přenášet i na dálku. Jednou z nejstarších forem bylo používání signálního kouře. Tento optický systém se postupně vyvíjel přes používání majáků až k vynálezu optického telegrafu bratrů Chappéových. Tito vynálezci dokázali v roce 1793 přenášet informace na stovky kilometrů. Bezesporu to byli právě oni, kdo položili základ moderního přenosu informací a také zavedení telegrafu. Přesné a včasné informace mohou zachraňovat životy i vydělávat peníze. Tyto skutečnosti vedly člověka ke zdokonalování systémů přenosu informací. Revoluci v komunikaci vyvolal Samuel Finlay Breese Morse (1791-1872) svou telegrafní Morseovou abecedou, jež se zachovala v původní podobě dodnes. Přes různé pokusy přenášet zprávy elektrickým způsobem byl Samuel Morse prvním, který 24. května 1844 poslal zprávu po svém telegrafním vedení z Washingtonu do Baltimoru na vzdálenost cca 65 km.
Skutečný telefon byl poprvé předveden v New Yorku v roce 1860. Po dlouhých soudních sporech o objevení tohoto zařízení byl 11. června 2002 uznán kongresem USA rezolucí č. 269 prvním vynálezcem telefonu Ital Antonio Meucci. Jednalo se o elektromagnetický mikrofon/ sluchátko. Zvuk rozkmital membránu s permanentním magnetem v cívce, která převedla pohyb na elektrický proud. Ten pak byl přenesen dráty do stejného zařízení, které jej přeměnilo zpět na zvuk. Největším problémem dalšího vývoje telefonu v této době byl vhodný mikrofon. Vynález uhlíkového mikrofonu Thomase Alvy Edisona umožnil rozšíření telefonů.
Stolní telefonní přístroj systému místní baterie vyrobený firmou Elektrotechnická a.s. (dříve Deckert Homolka Praha Ericson) z počátku 20.století
Telefonizace pronikala i do oblasti hornictví. Zde stojí za zmínku samotné nařízení horního hejtmanství číslo 3361/I-VII z 23. června 1908, jakožto dodatek, popřípadě doplněk k příslušným paragrafům nařízení o třaskavých plynech z roku 1902: „Aby se v případě důlní katastrofy mohla učiniti co nejrychleji všecka opatření pro záchrannou akci, musí býti na všech dolech s třaskavými plyny povrchová telefonní centrála spojena jak s nárazišti hlavních pater, tak i s veřejnou telefonní hovornou, s ventilačními stroji, s povrchovou záchrannou stanicí a se správami sousedních závodů.“
Za jednu z prvních zmínek o vybavení báňských záchranných stanic přenosnými telefonními přístroji lze považovat výzbroj záchranné stanice v Jámě Žofie v Porubě v roce 1928. Nedílnou součástí výzbroje (do nedýchatelné atmosféry), jenž byla v pohotovosti na záchranné stanici, se staly 4 přenosné telefonní přístroje a 2 plátěné brašny s telefonním vedením o délce 1500 m. Cvičení s telefonem bylo zařazeno také do rozvrhu cvičení na Ústřední záchranné stanici v Lazích pod názvem: „Přednáška o přenosných telefonech a jejich významu při důlních neštěstích, cvičení v obsluze a přenášení telefonu, hovor přes přílbu“. Tyto záchranářské přenosné telefony vycházely z principu vojenských polních telefonů. V podzemí hlubinných dolů byly až do šedesátých let 20. století používány zejména telefony s místní baterií. Ty pak byly postupně nahrazovány analogovými přístroji s rotačním číselníkem.
Až v roce 1960 se podařilo tehdejšímu vedoucímu hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě Ing. Lubomíru Hájkovi společně s vědeckovýzkumným uhelným ústavem zavést do používání lehké a přenosné důlně bezpečné telefonní zařízení pod pozdějším označením LDT-1. Mikrotelefon Tesla se speciálně upraveným pouzdrem v bezpečnostním provedení, napájení pomocí dvou monočlánků typu „Bateria 220“ o napětí 3V. Transportní telefonní buben původně pro dvě linky obyčejného palníkového drátu FeU o délce 500 m byl později nahrazen jedním bubnem se střeleckou dvojlinkou. Dvojlinka natažená z důlní základny do místa zásahu sloužila již současně jako vodící lanko pro postup čety v případě snížené viditelnosti. Další zlepšovací návrh pak vyřešil připojení zásahové stanice v kterémkoli místě trasy, aniž by bylo nutné odizolovat vodící dvojlinku. Univerzálnost soupravy se tak ještě rozšířila.
Lehký důlní telefon LDT-1 [foto: autor]
Modernizace tohoto zařízení, jenž podstatně zvyšovalo bezpečnost zasahujících záchranářských čet, byla dokončena v roce 1967, kdy státní podnik Tesla Rožnov, závod Valašské Meziříčí uvedl do provozu záchranářské pojítko AZD 110, později upravené na typ AZD 120, jenž splňovalo všechny požadavky na kvalitní hlasité spojení mezi četou v zásahu a základnou a bylo již v provedení do důlního prostředí se zvýšeným nebezpečím výbuchu. Toto záchranářské pojítko bylo v co nejkratší možné době pořízeno na všechny báňské záchranné stanice a je do dnešní doby nejpoužívanějším komunikačním zařízením při zásahu báňských záchranářů v podzemí. Zařízení sestává z několika montážních jednotek:
· Dispečerská stanice typu AZJ 120 (základnová stanice)
· Stanice s kabelem typu AZY 120 (velký buben s kabelem a reproduktorem)
· Stanice se smotkem typu AZY 120 (malý buben, tzv. „Kaťuša“)
· Záchranářská rychlospojka typu ZR 1
Záchranářské pojítko řady AZD (foto autor)
Jako spojovací kabel je použit vodič LK-2, nebo LK-3. Jeho pevnost v tahu je 40 kg. Dispečerská stanice (základnová) má zesilovač osazený tranzistory, reproduktor a akustickou signalizaci přerušeného vedení. Elektronická část je uzavřena v hliníkovém pouzdře. Na horním víku jsou připojovací konektory v provedení tlačných svorek, přepínač funkcí, hovorové a signalizační tlačítko. Napájení stanice je zajištěno dvěma do série zapojenými plochými bateriemi 4,5 V. Přenášena je v koženém pouzdru s popruhem. Stanici s kabelem (velký buben) tvoří otočná cívka s vodičem na nosném rámu. Ve středu cívky je reproduktor se signalizačním tlačítkem. Délka vodiče je cca 600 m. Použitý vodič lze po ukončení provozu namotat zpět na buben pomocí sklopné kličky. Stanici se smotkem (malý buben) tvoří ocelová trubka o průměru 110 mm a délce 272 mm s popruhem, ve které je vsunut smotek vodiče v provedení parafínové cívky. Trubkovité těleso je na jedné straně ukončeno reproduktorem se signalizačním tlačítkem. Maximální délka vodiče je 250 m. Použitý vodič se nesmotává. Záchranářská rychlospojka ZR-1 (tzv. „Solnička“) slouží k havarijnímu napojení na nataženou linku pojítka. Je zhotovena ze dvou částí, ve kterých jsou umístěny nařezávací nože spolu s dynamickou vložkou (reproduktor – mikrofon) se slyšitelností cca 1 m.
Výzkumy a pokusy o zlepšení komunikace v podzemí probíhají v celém světě již od šedesátých let dvacátého století. Mnoho vědeckých týmů se zabývalo a zabývá touto problematikou dodnes. Příroda a specifické podmínky hlubinného dolu však jen pomalu a po částech dovolují člověku pokrok v této oblasti. Možnosti použití moderních komunikačních prostředků pro báňské záchranáře nebyly v minulosti příliš široce uvažovány. Nezbytnou podmínkou při provádění záchranných prací v podzemí je jasný přehled o všech zúčastněných jednotkách a prostředcích. Jednou z důležitých podmínek pro úspěšné dokončení záchranných prací je v případě nouze organizace spolehlivé komunikace mezi všemi zúčastněnými jednotkami a zejména velitelskými funkcemi. Přes významné technologické pokroky v mikroelektronice a přenosové technice, problém spolehlivé výměny informací mezi záchranáři v zásahu, důlní základnou a velitelským stanovištěm na povrchu v případě záchranářské akce zůstává námětem k modernizaci stávajícího stavu.
I v našem revíru jsou k dispozici již několik let dva systémy komunikace v záchranářských zásazích. Pro déletrvající zásahy je k dispozici v HBZS Ostrava quasi-bezdrátový záchranářský telefon SEFAR BZS. Je škoda, že mnohdy díky nekvalifikovaným rozhodnutím vedoucích techniků na šachtách, nebo snahou šetřit není tento systém více využíván.
Do prvního zásahu a při krátkodobých akcích zůstává a jistě i v budoucnu zůstane vždy klasický záchranářský telefon – pojítko. V celém světě prokazuje při důlních nehodách svou spolehlivost pouze spojení pomocí nezávislého vodiče. Nicméně při déletrvajících zásazích, případně při plánovaných zásazích, se ukázaly i nedostatky tohoto spojení. Je to zejména absence full-duplexní komunikace mezi zasahující četou a základnou při postupu na pracoviště. Intenzivně se v posledních letech provádí výzkum zaměřený na zlepšení systému podzemních komunikačních systémů.
Můžeme pouze kvitovat, že česká firma ZAM přišla s inovací klasického záchranářského telefonu – pojítka pod názvem AZD – 120. Na počátku května nám byl tento bezesporu potřebný prostředek spojení představen. Podrobné seznámení s tímto pojítkem přineseme v příštím čísle listovky.
Literatura:
BIALEK, J. Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. svazek II-2, Moravská Ostrava 1928, oddíl Záchranářství str. 699-768, str. 872 Poštovní muzeum [online]. [cit. 2012 – 10 -18], webové stránky, Poslední editace 2.10.2012, URL: http://www.postovnimuzeum. cz/cz/expozice/muzeum-vyssi-
Listovka Záchranář, čtvrtletník pro báňské záchranáře a vedoucí techniky důlních závodů OKR, OKD HBZS, a.s. Ostrava-Radvanice. Reg. Značka MK ČR E 12766
FASTER, P. a kol.: Báňské záchranářství I. Kompendium pro báňské záchranáře, Montanex Ostrava 2000, ISBN: 80-7225-43-4
Autor: Ing. Jaroslav Provázek, hlavní mechanik
