Světové hornictví bylo vždy bojem člověka s přírodou. To platilo a platí dodnes. S tím souvisí i vývoj záchranářství. V minulosti – vlastně už ve starověku – nebylo báňské záchranářství součásti hornické činnosti. Byla to jen solidarita si vzájemně pomáhat v těžkých situacích.
Takže za počátky báňského záchranářství můžeme považovat dobu, kdy byly učiněny první pokusy s pobytem horníka v prostředí, ve kterém by normálně nepřežil. Tedy na začátku 18. století, se vznikem prvních přístrojů na ochranu dýchacích orgánů v dolech. Tyto první dýchací přístroje se odvíjely od úspěšného modelu koženého potápěčského skafandru. Byly to přístroje hadicového typu. Po dlouhé pauze, asi do roku 1796, byl zkoušen hadicový přístroj se zásobníkem na 250 litrů vzduchu. Ovšem opět neřešil regeneraci vydechovaných vzdušin. Byla i varianta s pojízdným zásobníkem 1000 litrů. Pro další rozvoj záchranářství byly potřeba regenerační dýchací přístroje. Na základě tohoto poznatku odborníci zkonstruovali několik typů dýchacích přístrojů, které bohužel nenašly využití. V dolech v celém světě docházelo k mnoha tragédiím a ty ukázaly na nutnost zajištění vhodné dýchací techniky. Následné četné pokusy o sestrojení vyhovujících dýchacích přístrojů vedly i k tragickým koncům. Situace v našich dolech byla obdobná. Vždy zde bylo nebezpečí výbuchu metanu a uhelného prachu. S tím souvisela problematika např. větrání, použití trhacích prací a osvětlení v dole. Po sérii výbuchů v počátcích druhé poloviny 19. století vydal Revírní báňský úřad v Olomouci (v Ostravě je od roku 1892) výnos č. 2818 o nařízení pohotovosti dýchacích přístrojů v dolech pro záchranu lidí v nedýchatelném ovzduší. Tento i další navazující předpisy sice omezily počty nehod, ale objevem dynamitu OKD, HZBS, a. s., Ostrava 5 se počet nehod opět dramaticky zvýšil (asi 30 % nehod bylo po trhacích pracích). 
Devadesátá léta 19. století jsou významným mezníkem v záchranářství. Po sérii velkých nehod odborníci začínají hledat cestu, jak umožnit ohroženým horníkům, aby se dostali do ovzduší, které je neohrožuje na životě. V této době už byly známé pojmy maska, polomaska, ústenka, funkce dýchacích ventilů, tlakové láhve, stlačený kapalný kyslík i látky, které vázaly kysličník uhličitý. V roce 1895 vznikl dýchací přístroj s tlakovým kyslíkem a pohlcovačem CO2 „Pneumatophor Walcher-Gaertner“. Měl být původně sebezáchranný, ale majitelé dolů z důvodů velkých finančních nákladů toto neuskutečnili. Později se objevuje i přístroj Mayer-Pilař (opět z Ostravska). Další nehody ovlivnily vývoj báňského záchranářství. Začínají se formovat dobrovolnické skupiny. V nařízení č. 692 z dubna 1897 se hovoří o opatřeních po explozi třaskavých plynů nebo uhelného prachu. Byla zde řešena organizace a účel báňských záchranných stanic na dolech. V roce 1902 bylo již vycvičeno 1303 záchranářů a rozmístěno 615 pracovních dýchacích přístrojů. Od roku 1905 byla zavedena povinná lékařská prohlídka záchranářů. V dolech ostravsko- karvinského revíru se dokonce objevují přístroje s kapalným kyslíkem, ale pro potíže s dopravou kapalného kyslíku jsou postupně vytlačovány přístroji s tlakovým kyslíkem. Situace v báňském záchranářství se však neustále zhoršovala. Po výbuchu uhelného prachu ve Francii v březnu 1906, kdy zahynulo 1099 horníků, si někteří uvědomili potřebu zorganizovat stálá záchranářská družstva, která by byla k dispozici při nehodách. Na Ostravsku vznikla první Ústřední záchranná stanice v rámci společnosti Vítkovická báňská a hutní. Byla to reakce na vznik údajně první záchranné stanice v polské Bytomi. Poté vznikaly i další záchranné stanice pro doly – severní dráhy Ferdinandovy, Wilczkových dolů a stanice v Lazích (Kamenouhelné závody Gutmanů). Posledně jmenovaná stanice byla po zkušenostech z jiných stanic velice účelně organizována. Zajišťovala službu pro celou východní část revíru. Měla dokonce, jako první v Rakousku-Uhersku, vypracován šestidenní program kurzu nováčků záchranářů, včetně lékařské prohlídky a závěrečné zkoušky. Pro zajímavost: součásti povinností telefonisty ředitelství Orlová-Lazy bylo i zajištění koní pro „výjezdové vozidlo“. Záchranáři byli v postiženém dole podřízeni závodnímu dolu, ale jejich bezprostředním nadřízeným byl vedoucí ústřední stanice. Dle Zásahového řádu bylo nutno vést písemnou dokumentaci a četa se vracela na základnu, jakmile kyslík vystačil pouze na dvojnásobek nutného času k návratu. Zásahový řád dále stanovil osmibodovou kontrolu dýchacího přístroje. Některé Zásahové řády měly dokonce požadavek na to, aby byty záchranářů byly označeny bílým křížem v červeném poli. Rovněž je zde poprvé požadavek na pohotovostní četu, kdy si vůdce čety zvolí svého zástupce. Z toho je vidět, že mezi léty 1910 až 1914 došlo ke kvalitativnímu zlepšení úrovně báňské záchranné služby (sbory byly centrálně řízeny). První světová válka znamenala stop rozvoji báňského záchranářství a vznik ČSR zastihl BZS v dezolátním stavu. V roce 1919, po katastrofě na Nové jámě v Lazích, došlo k prvnímu uzavírání jámy přímo na povrchu. Tehdejší důlní neštěstí byly tlakem na zkvalitnění úrovně bezpečnosti, rozvoje taktiky a organizace práce báňských záchranářů. Např. se objevily první záložní čety na základnách, ochrana zasahujících čet prachovými uzávěrami a také to byly prvopočátky první československé konstrukce dýchacího přístroje prof. Parmy. Po nehodě na Gabriele se zpřísňují předpisy, firma Horák v Praze se pokouší v licenci vyrábět pracovní dýchací přístroje a objevují se náznaky vlastní zkušebny dýchací techniky. Do vybavení se dostávají nové pracovní dýchací přístroje firmy Dräger a zastaralé typy jsou vyřazovány. V roce 1933 nařizuje Báňské hejtmanství v Brně každému dolu vypracování Havarijního plánu s pohotovostní a operativní částí. Byly rovněž zavedeny kmenové listy záchranářů a každoroční lékařské prohlídky. Z dýchací techniky se v roce 1933 objevuje Dräger 160 (později upravený jako 160A). Ten se používal až do šedesátých let. Druhá světová válka rozdělila revír a Lazecká Ústřední báňská záchranná stanice byla podřízena záchranné stanici v Bytomi, ÚZS Trojice byla zrušena a tak v Ostravě zbyly dvě báňské záchranné stanice, centrem byla ta v dole Hlubina. Po válce začala spolupráce mezi záchrannými stanicemi na území ČSR. Zároveň byl doporučen vznik stanic se stálou pohotovostí. V Mostě, Falknově (Sokolově) a stávající v Lazích, která měla sloužit po organizační stránce za vzor. Bylo pamatováno na výjezdová vozidla, dostatečné počty mechaniků, doporučovala se plynová laboratoř, objevuje se i koncepce Hlavních BZS s určitými řídícími a kontrolními pravomocemi. V roce 1947 se zřizují HBZS v Mostě a Ostravě, pod níž spadá i 5 závodních stanic na Slovensku. HBZS Ostrava sídlila od roku 1950, dle nařízení Báňského hejtmanství v Ostravě, na nově vystavěné stanici, dnes VVUÚ. Mezníkem v organizaci a taktice byla havárie na dole Doubrava 12. 2. 1949, kde zahynula při výbuchu i četa záchranářů. Byla zde poprvé využita inertizace dusíkem z povrchu i to, že v uzavřeném požářišti byly používány a provozovány tehdy obvyklé stroje a mechanizmy. Následné nehody vznikly na dole Lazy s 8 oběťmi na životech (poprvé byla při uzavírání ohrožené oblasti použita vodní zátka) a na dole 1. máj v Karviné, kde zahynulo 13 záchranářů. Dalším impulzem pro rozvoj BZS byl dokument z října 1951 o navýšení těžby. Je také navýšena pohotovost na celkem 60 mužů. Pro rozvoj BZS jsou v této době uvolněny velké finanční prostředky. Rozšiřuje se rovněž spolupráce záchranných stanic, z předválečné koncepce vzniká nový dýchací přístroj, zkouší se nové metody prevence a represe důlních nehod a hledají se nové koncepce detekce a indikace plynů. Neúspěšně se uvažuje o zřízení profesionální báňské záchranné služby. Prioritou zůstává jak stálý, tak dobrovolný sbor, jehož příslušníci mají trvalý kontakt s důlním provozem. Přínosem pro profesionální záchranáře je jejich účast na prověrkách, kontrolách a na asanačních pracích. Přesto nadále dochází k různým nehodám s lidskými oběťmi. I proto je vydán důležitý dokument „Příkaz ministra č. 9“ ze dne 26. 2. 1957. Na jeho základě došlo k rozvoji báňské záchranné služby v celé Československé republice a BZS se stala moderní službou, která pomáhá nejen v represivní, ale i preventivní činnosti a bez které si dnes nedovedeme představit činnost nejen v hornictví. O vyspělosti a schopnostech báňských záchranářů OKD, HBZS, a.s. svědčí i to, že jsou součástí Integrovaného záchranného systému ČR. V této souvislosti je dobré připomenout i to, že od roku 1955 se vyráběly v Chiraně Stará Turá dvouhodinové dýchací přístroje CH 255 a od roku 1958 čtyřhodinové přístroje CH 458. Tyto byly později nahrazeny přístroji Dräger BG 174, které se vyráběly od roku 1964. V OKR byly nasazeny až po provozních zkouškách „Povolením č.j.1268/5/1966 ze dne 25. února 1966“. Tyto vynikající pracovní izolační dýchací přístroje byly vyřazeny z užívání v roce 2014. Jejich náhradou jsou kyslíkové dýchací přístroje BG 4 s ochrannou dobou 4 hodiny, které slouží dodnes. Společně s nimi byly v rámci báňské záchranné služby nasazeny vzduchové dýchací přístroje PSS 7000, které mají kratší ochrannou dobu (podle počtu tlakových láhví 1ks – 1/2hod., nebo 2ks – 1hod.). Použití jednotlivých typů přístrojů závisí na druhu akce a náročnosti zásahu. V rámci zvýšení bezpečnosti práce v dolech se začal v revíru používat dusík. Z počátku jen kapalný v kontejnerech, později začala výroba na molekulových sítech a dnes je zajišťováno zásobování revíru plynným N2 z centrálního dusíkovodu. V rámci prevence bezpečnosti se zvyšuje jeho spotřeba. I přes neutěšenou situaci v našem hornictví doufám, že vzájemná pomoc a kolegialita bude i nadále prvotním faktorem při záchraně lidského života a majetku.
Autor článku: Luděk Piňur
