Důlní neštěstí na dole Nelson v Oseku u Duchcova dne 3. 1. 1934, v Severočeském hnědouhelném revíru, je po požáru na dole Marie v Příbrami v roce 1892, kde přišlo o život 319 havířů, se svými 142 oběťmi druhou největší hornickou katastrofou v České republice a největší důlní katastrofou v regionu Severních Čech v historii vůbec. Nelsonská katastrofa je, vzhledem ke svému rozsahu, náročnosti zmáhání následků této katastrofy a nejasným příčinám jejího vzniku natolik poučná, že není od věci si jí připomenout i po uplynutí dlouhých osmdesáti let. O nelsonském neštěstí toho bylo napsáno mnoho, ale myslím, že bychom si takováto důlní neštěstí měli stále, i po tolika letech, připomínat a brát si z nich ponaučení a varování pro svou hornickou práci i dnes.
Důl Nelson, od svého založení v roce 1876, nebyl nikdy považován za důl nebezpečný, nikdy se tady nevyskytovaly ani třaskavé plyny, ani tekuté písky a stále se v něm ve velké míře používalo ke svícení i otevřeného světla a v některých částech dolu se acetylénovými lampami svítilo ještě i v den katastrofy. Nebezpečným se stal důl až po zavedení tehdy nové progresivní technologie dopravy uhlí z komor pomocí nátřasných žlabů, které svým provozem vyvíjely značné množství jemného uhelného prachu, jenž se zde údajně, dle svědeckých výpovědí „usazoval ve vrstvách až několik centimetrů silných“. Navíc se zde těžilo hnědé uhlí velice kvalitní, s vysokým obsahem prchavých látek a s velkou náchylností k samovznícení. Dlouho před neštěstím bylo horníky, ale i důlními dozorci upozorňováno i na další vážné nebezpečí, které spočívalo ve zvláštní technologii těžby, resp. dopravy vytěženého uhlí z porubů. Ta spočívala v tom, že uhlí bylo z porubů do vozíků dopravováno samospádem potrubím o velkém průměru, při čemž opět vznikalo velké množství uhelného prachu, doslova bylo svědky konstatováno: „po chodbách se valily mraky prachu, že jsi ani opodál stojícího kolegu neviděl“. Jak bylo později zjištěno, prach byl sice místy zkrápěn, ale na mastný a těžko smáčitelný prach namodralého antracitového uhlí to zřejmě nestačilo.
K dovršení všeho, krátce před havárií, nastoupil na důl nový mladý a nezkušený, avšak ambiciózní závodní dolu, inženýr Štěpán Beisser. Ten chtěl svým nadřízeným a majitelům ukázat, že je mužem na svém místě a že dovede důl k větší výkonnosti a efektivnosti, a to za současného snížení dosavadních provozních nákladů. Například práce směřující k zneškodnění uhelného prachu považoval bohužel za práce neproduktivní a tudíž téměř
i zbytečné.
Na duchcovských ulicích bylo ve středu 3. ledna roku 1934 mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední ještě poměrně rušno. Krátce před pátou hodinou (k výbuchu došlo v 16:45 hod.) začali v Oseku a Duchcově vybíhat z četných obchodů a dílen lidé a ulekaně se ptali, co se to děje. Země se chvěla, okna řinčela a lidé viděli ve směru od Nelsonu vyšlehnout plameny vysoko do oblak a zároveň cítili chvění země. Na Nelsonu se muselo něco stát. I když v té chvíli ještě nikdo ani neměl tušení o rozsahu neštěstí, už první pohled na důl dával tušit to nejhorší. Těžní věž byla silně nakloněná, klece byly vyražené až ke kolům, třídírna byla značně pobořena a v plamenech a všude hromady trosek, válející se dokonce až u 1 km vzdáleného oseckého nádraží. V troskách třídírny našly smrt první dvě nalezené oběti tohoto neštěstí – uklízečka Havelková a dílovedoucí Schmiedt.
I laik poznal, že Vodní ani Těžní jamou není možno do dolu sfárat. Jamou č. VI, v blízkosti dnešního pomníku katastrofy u železničního přejezdu v Oseku, se valil hustý kouř i s popelem. Jen jamou č. VIII bylo možno podniknout nějaký prvotní pokus o záchrannou akci. Následkem sacího efektu výbuchu se výdušná jáma č. VII stala na čas jamou vtažnou a díky tomu se jí podařilo po žebřících zachránit čtyřem nezraněným havířům z dolu. Jak se později bohužel ukázalo, šlo o jediné zachráněné z celé odpolední směny.
V jámě č. VII bylo před časem sice vybudováno těžní zařízení s dopravní klecí, ale závodní Beisser je nechal několik týdnů před katastrofou, také z úsporných důvodů, jako zbytečné, demontovat.
Oheň, postupující za tlakovou vlnou výbuchu v dole, dál zapaloval uhelný prach a docházelo k dalším a dalším řetězovým výbuchům. O tom vypovídali nejen tito přeživší svědci, ale i obyvatelé města Oseka, pod jejichž doslova nohama k řetězovým výbuchům docházelo. Opakované výbuchy také vysvětlují tak rozsáhlé škody v celém dole, které byly následně zjištěny, i tak velké množství obětí, kdy následkům výbuchu podlehli, kromě jediných čtyř zachráněných, všichni v dole sfáraní. Bylo to 140 lidí.
Vzhledem ke stavu obětí při jejich pozdějším vyprošťování během následujících čtyř let, se už bohužel nikdy nezjistilo, kteří postižení podlehli následkům tlakové vlny od výbuchu a kteří zemřeli udušením povýbuchovými zplodinami a nedostatkem kyslíku.
Podle dalšího šetření bylo zjištěno, že se výdušná jáma č.VII asi na půlhodiny po výbuchu stala vtažnou, a to následkem zpětného podtlaku, který vyvolal výbuch uhelného prachu. Tak bylo šesti horníkům umožněno se dostat až pod tuto jámu a čtyřem z nich vylézt až ven a tím se zachránit. Bohužel dvěma se to již, pár metrů od povrchu a tím i od života, nepovedlo. Havíř Keller, který se zdržel se starým a dýchavičným požárníkem Pehem, našel smrt na šestém odpočívadle asi 36 m od povrchu a Pehe sám byl později nalezen mrtev na 3. odpočívadle, tedy jen 18 m od života. Oba byli nalezeni až po šesti měsících, po opětovném otevření jámy. Byli otráveni plyny, které je po opětovném obrácení větrů v jámě dostihly při jejich marném závodě o život.
Na Vodní jámě Nelsonu se během první noci po výbuchu podařilo s maximálním úsilím uvést do provozu těžní zařízení a dopoledne 4. ledna sfáralo do dolu první záchranné mužstvo. Tam však nalezlo a vyprostilo jen sedm svých mrtvých kamarádů. Záchranné mužstvo se ještě pokusilo uzavřít okruh jam, ale pokus ztroskotal, poněvadž zde zuřil velký požár, který se jim nepodařilo zdolat, protože požární potrubí bylo výbuchem úplně rozmetáno a také čerpací stanice, zajišťující jeho napájení, byla bez proudu. Záchranné práce pokračovaly později proto pouze jamou č. VIII.
Prvními průzkumy bylo zjištěno, že situace v dole se stává krajně kritickou a následkem četných a ničím netlumených požárů hrozí další výbuchy požárních plynů. Protože bylo dále konstatováno, že na základě výsledků záchranářských průzkumů je již nade vši pochybnost vyloučena, že by v dole zůstal někdo naživu, byl dne 4. ledna v 10 hodin, po společné poradě zástupců Revírní báňské správy, havarijní komise Mostecké uhelné společnosti vydán příkaz, v zájmu záchrany samotného dolu, k celkovému uzavření celého dolu z povrchu. Při uzavírání jam Nelson III, Vodní a Těžní jámy a jam č. IV, VI, VII, VIII a IX došlo skutečně ještě k několika dalším místním výbuchům, ale v 18 hodin tohoto dne byl celý důl těsně uzavřen. V té době už byl i znám celkový počet obětí, a sice 142, z toho jedna žena a 8 báňských dozorců.
Důl Nelson na dlouhé měsíce utichl. Zbylé osazenstvo dolu bylo převedeno na sousední doly a závodní dolu Ing. Beisser, inženýři Krpata, Bambas a Blahník, naddůlní Neid spolu s důlním Kutinou byli vzati do vyšetřovací vazby.
Po sedmi týdnech od katastrofy bylo vydáno povolení báňské správy k otevření a zpřístupnění dolu a k zahájení zmáhacích a vyprošťovacích prací. Tyto si vyžádaly bezpříkladnou odvahu, vysoké psychické zatížení a nezměrnou vůli všech zúčastněných záchranářů a havířů. Dne 22. března byla zpřístupněna jáma č.IV a Vodní jáma a kolem 9. hodiny ráno, po ověření stavu a složení větrů (spuštěním sichrovky a živé myši do jámy). Po tomto úspěšném ověření složení důlního ovzduší sfáralo první záchranné mužstvo do dolu. Následné zmáhací práce pak vyžadovaly hodně odvahy, sebezapření a odhodlanosti, protože překážky, stojící v dole v cestě, byly obrovské. Nebezpečí hrozilo zvýšenou měrou stále a oběti se v té době také nacházely již ve značném stupni rozkladu. Při zmáhacích pracích zahynuli další dva záchranáři.
Pohřeb prvních 13 obětí katastrofy se konal již dne 8. ledna, za účasti více jak 60 tisíc lidí. V celém revíru byla vyhlášena generální stávka a soustrastné telegramy docházely ze všech hornických revírů z celé Evropy. Pohřeb byl současně i symbolickým pohřbem zbývajících 129 havířů, doposavad uzavřených v devastovaném dole.
Osazenstvo dolu, které přežilo, se usneslo zřídit mrtvým kamarádům pomník na svůj vlastní náklad. Pomník byl odhalen ve výroční den katastrofy, dne 3. ledna 1935, v době, kdy se v podzemí dolu nacházelo ještě 96 mrtvých havířů. Práce na obnovu dolu a vyprošťování obětí trvaly ještě dlouhou dobu a teprve v červnu roku 1937 bylo započato s opětovnou těžbou na tomto dole. Poslední oběť byla pak vyproštěna až 23. 2. 1938, ale dva nešťastníci nebyli vůbec identifikování a čtyři havíři nebyli nikdy nalezeni.
V roce 1941, po proražení spojovacího překopu, byl pak důl Nelson připojen jako těžební úsek k blízkému dolu Alexander a pozbyl tak samostatné správy.
Položme si nyní v souvislosti s touto havárií několik zásadních a nikdy ne zcela jednoznačně zodpovězených otázek.
1. Otázka: Lze považovat za nepochybné, že byla katastrofa způsobena výbuchem uhelného prachu?
Autoři posudků pouze u této otázky shodně a jednoznačně uvádějí, že katastrofa i její rozsah byl nepochybně dílem výbuchu uhelného prachu.
2. Otázka: Čím byl výbuch uhelného prachu iniciován?
Jako nejpravděpodobnější příčinu znalci stanovili „výbuch požárních plynů na ohništi obnaženého požářiště nebo na otevřené lampě acetylénové“. Přesto pravá příčina nebyla nikdy zcela hodnověrně zjištěna.
3. Otázka: Ve které části dolu výbuch vznikl a jak se mohl tak rozšířit, že zachvátil celý, tak rozlehlý důl?
Na tuto otázku posudky znalců nedávají opět jednoznačnou odpověď. Všichni možní svědci zahynuli, a tak jako místo vzniku připouštějí prakticky celý důl.
4. Otázka: Byla organizace záchranné služby v pořádku, postup záchranných prací byl správný a nebylo uzavření celého dolu předčasné a byla také vyloučena jakákoliv záchrana mužstva?
Při výbuchu byla zničena nebo dočasně vyřazena z provozu všechna zařízení k rozvádění větrů, včetně hlavních ventilátorů na povrchu. Prakticky v celém dole tak v okamžiku po výbuchu byl spálen veškerý kyslík a nahrazen zplodinami výbuchu. Veškeré prováděné záchranné práce byly pro záchranu lidského života bezvýznamné a představovaly by jen nadměrné riziko záchranářů. Uzavření dolu nebylo předčasné, záchrana mužstva byla shodně považována za vyloučenou. I když při organizací záchranných akcí byly zjištěny některé dílčí nedostatky, nekoordinovanost a snad i počáteční chaos, rozhodně to nemělo na zachránění pracovníků v dole žádný vliv.
5. Otázka: Tkví vlastní, původní a vzdálená příčina katastrofy v úsporném systému, který se v tomto dole začal silně uplatňovat?
V této otázce se znalci rozcházeli nejvíc. Některé svědecké výpovědi přímo obviňovaly správu dolu v čele se závodním dolu z úspor na úkor bezpečnosti. Takže při vyšetřování se zdálo, že vina vedení dolu je jednoznačně prokázána. Naproti tomu druzí znalci tvrdili, že je logické, že každý podnikatel chce těžit co nejhospodárněji. Tito znalci tedy považovali za vyloučené, že by ředitelství nebo správa dolu, jsouce si toho vědomy, dávaly nepromyšlené úsporné příkazy na úkor bezpečnosti, „bylo by to proti zdravému rozumu a pudu sebezáchovy“, tvrdili.
6. Otázka: V čem lze spatřovat zavinění báňské správy a jejích orgánů na katastrofě?
Při zodpovídání této otázky se znalci nejprve zabývali platnými zákonnými ustanoveními, tj. Horním zákonem s prováděcími předpisy, aby konstatovali, že tyto umožňují jejich poměrně volný výklad. Dále znalci shodně konstatovali, že například na dolech s nebezpečím výbuchu uhelného prachu není taxativně stanoveno, jakým způsobem se mu má zabránit, jak často se má zneškodňovat uhelný prach a hlavně jakým způsobem se má zamezit rozšíření jeho případného výbuchu. (Tak např. v § 35 pravidel o dolech s nebezpečím výbuchu uhelného prachu se praví, že „v takových chodbách budiž, pokud možno, uhelný prach uklízen.“ Také § 37 cit. pravidel uvádí, že „nelze-li zavlhčovat kvůli bobtnání spodků, nutno důl rozdělit mokrými pásmy“, aniž by se ale dále upřesňovalo, jak tato mokrá pásma mají vlastně vypadat.
Zazněla tvrdá kritika našich báňských předpisů, které ve srovnání s legislativou tehdejší vyspělé hornické Evropy, byly překonané a zastaralé.
Při likvidaci této havárie a jejích následků bylo zaznamenáno bezpříkladné a neokázalé hrdinství báňských záchranářů, kteří neváhali nasadit vlastní život ve snaze vyrvat své kamarády z náručí smrti, i když to v dané chvíli bylo téměř beznadějné.
Jako reakce na tuto obrovskou katastrofu tak velkého rozsahu se následně ve všech československých uhelných dolech začaly postupně zavádět tzv. vodní protivýbuchové uzávěry, včetně konkrétních pravidel pro jejich stavbu.
Ve všech uhelných dolech bylo dále zavedeno povinné dělení jednotlivých částí dolu do samostatných větrních oddělení. Byl také nařízen zásadně elektrický odpal trhavin při výkonu trhací práce, byly stanoveny mezní nálože trhavin ještě bezpečných proti zapálení uhelného prachu. Byla stanovena povinnost zkrápět uhelný prach před trhací prací do určité vzdálenosti a vydána celá řada dalších opatření a nařízení směřujících k tomu, aby se taková katastrofa nemohla již nikdy opakovat. Většinu těchto ustanovení můžeme v té či oné podobě nalézt v báňských bezpečnostních předpisech dodnes. Trvalo však ještě plných 32 let, než se do dolů dostaly i první sebezáchranné přístroje a dalších 18 let, než to byly přístroje izolační. Tato rozsáhlá a velmi nákladná opatření však nikdy nedokázala a ani do budoucna nikdy nedokáží vyloučit vznik důlního neštěstí, ať již ve světě nebo u nás.
Zbývá tedy relevantně zodpovědět poslední a zásadní otázku, kdo byl tedy vlastně viníkem tak velkého důlního neštěstí, které nemělo, nemá a doufejme, že už ani nikdy v budoucnu nebude mít v našem hornictví obdoby? Pokud je možné vůbec někoho nebo něco obžalovat, bylo to zaostávání báňských bezpečnostních předpisů za stavem techniky i za obdobnými předpisy již existujícími v Evropě. Vždyť naše, v té době platné báňské předpisy pocházely z r. 1912, kdy se ve všech severočeských dolech dobývalo a dopravovalo uhlí zcela jinak. Za tuto dobu dosáhlo dobývání uhlí, technologie jeho rozpojování trhací prací, ale i strojní doprava takových změn a rozmachu, že byly v zásadním rozporu s těmito zastaralými předpisy.
Použité zdroje:
S. HAVLÍK: 80. výročí tragedie na dole Nelson
L. FUNIOK: Historie a současnost mostecké báňské záchranné služby
