Zástupci Hlavní báňské záchranné stanice Most, Obvodního báňského úřadu v Mostě, Spolku severočeských havířů, těžebních společností, ale i představitelé měst a obcí a dalších institucí si připomněli památku obětí havárie, která si 14.listopadu 1946 vyžádala 52 lidských životů. Na Dole Kohinoor došlo během jeho existence ke zhruba desítce důlních havárií, přičemž ta nejničivější se stala právě v roce 1946. Neštěstí na lomském hřbitově připomíná pomník, jsou zde uloženy i ostatky osmadvaceti obětí.
Ve 3 hodiny a 45 minut po půlnoci, dne 14. listopadu 1946, došlo na Dole Kohinoor I. ve východním poli revíru Mořic v hloubce 430 m k náhlému výbuchu, jenž údajně vyrazil z několika komor současně a okamžitě se rozšířil přilehlými chodbami na všechna pracoviště tohoto revíru.
Revír Mořic byl v letech 1913 až 1923 vyrubán v první vrchní lávce metodou komorováním na zával a počátkem čtyřicátých let bylo přistoupeno k dobývání uhelné sloje 2. spodní lávky, nacházející se asi 8 m pod již vydobytou 1. svrchní lávkou. Do roku 1946 byla již takto vyrubána jedna základna. Jak plyne ze situačního náčrtku, vtažné větry byly přiváděny dopravní chodbou v množství 450 m3.min-1 od větrné jámy Mořic a výdušné po použití na komorách a pracovištích odváděny k výdušné jámě S. K. Neumann. Předky chodeb a komor byly pak ovětrávány separátně. Proti přenosu výbuchu do jiných částí dolu byl revír Mořic již tehdy chráněn dostatečným počtem vodních přehrad. Právě tato okolnost se příznivě projevila v tom, že výbuch se skutečně omezil jen na revír Mořic a k obětem na životech došlo pouze v tomto revíru.
Podle prvních zpráv došlo k výbuchu v prostorách nezavalených komorových porubech první lávky, kde se hromadila výbušná atmosféra tak dlouho a v takovém objemu, až náhodně vzniklý zápar inicioval výbuch. Výbuch byl tak silný a náhlý, že se nikomu z osob, nacházejících se v ohroženém prostoru, nepodařilo uniknout. Většina z postižených byla otrávena zplodinami výbuchu, jenž jednak v okamžiku spotřeboval veškerý kyslík v ovzduší a spálil jej na velké množství jedovatého CO. Zbytek obětí nalezl svou smrt odmrštěním a nárazem na výstroj chodeb. Vše se odehrálo tak rychle, že ačkoliv se první zachránci na místo neštěstí dostavili už 15 minut po výbuchu, nenalezli již nikoho živého, přičemž podle poloh těl bylo zřejmé, že smrt byla rychlá a k některým z obětí snad i milosrdná. Záchranná hlídka měla za úkol zjistit, zda někdo z postižených nejeví sebemenší známky života a zda nepotřebuje pomoci. Žel, nebylo tomu tak.
V den neštěstí pracovalo v revíru Mořic 56 havířů, z nichž se zachránili jen čtyři a to jen díky tomu, že se v okamžiku výbuchu nacházeli značně vzdáleni od centra výbuchu. Z 52 usmrcených havířů bylo 38 stálými zaměstnanci Dolu Kohinoor,
7 německých válečných zajatců a 7 trestanců z nápravného zařízení v Libkovicích.
Šetření neštěstí prováděla komise pod vedením předsedy RBÚ a předsedy krajského soudu. Většina postižených podlehla otravě CO a jen nemnozí se stali obětmi prudkých nárazů o výstroj a výztuž chodeb při následné tlakové vlně. Příčiny výbuchu vyšetřovala zvláštní komise složená z báňských odborníků. Každý z nich vypracoval posudek, přičemž tyto posudky se značně rozcházely. Nakonec byl jako nejpravděpodobnější příčina stanoven výbuch stařinové třaskavé atmosféry v komoře č. 4, kde byla její zadní stěna směrem ke stařinám provalena do staré, nevyrubané komory z první horní lávky. Jako nejpravděpodobnější příčina iniciace byl určen odstřel trhavin v uvedené komoře. Výbuchem byly značně poškozeny dopravní pásy, vodovodní a vzduchové potrubí, elektrické kabely, ale hlavně výztuž chodeb. Po ukončení vyšetřování byl komisí dán souhlas k odstraňování následků neštěstí a během 14 dnů bylo možno v revíru Mořic opět těžit.
Na návrh právních zástupců úrazové pojišťovny projednal příčiny vzniku katastrofy Nejvyšší soud v Brně a rozsudek vynesený v roce 1949 vyloučil jakékoliv zavinění ze strany závodní správy.
Ze šetření příčin této havárie vyplynula řada opatření, která byla zakotvena do následně vydaných nařízení Ministerstva průmyslu a Báňského hejtmanství.
Jedním z nich bylo zavedení filtračních sebezáchranných přístrojů na ochranu před oxidem uhelnatým, který byl při této katastrofě příčinou smrti většiny zahynuvších havířů. Dalším z nově zavedených opatření bylo postupné zavádění důlně bezpečnostních trhavin protiplynových a protiprašných, které vedlo ke snížení rizika zapálení třaskavých plynů nebo uhelného prachu.
Použitá literatura:
MAKARIUS, R. – FASTER, P. Memento důlních nehod v českém hornictví, Montanex, 2008.
MAŠEK, M. Důlní katastrofy severočeské uhelné pánve, Osek 1998
