V úterý 31. května 1892 došlo na dole Marie v Březových Horách k požáru, který způsobil největší katastrofu v historii českého hornictví, při níž přišlo o život 319 horníků březohorských dolů.
V době katastrofy, důlní pole březohorského revíru bylo 1 620 metrů dlouhé a 950 metrů široké a zabíralo plochu 154 ha. Jednotlivé doly byly mezi sebou na mnoha patrech propojeny. Hloubky dolů v r. 1892 byly následující: Prokopský důl 909 metrů, Anenský 942 m, Ševčínský 991 m, Vojtěšský 1099 m, Mariánský 1100 m.
Délka chodeb včetně dobývek spolu s výškou komínů a jam přesahovala 400 km. Větrání tehdy bylo přirozené a v některém ročním období docházelo ke stagnaci či úplnému obrácení (zvratu).
V poledních hodinách čekali čtyři horníci: Emanuel Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek na výjezd stoupacím strojem na Mariánském dole na nárazišti 29. patra 950 m pod zemským povrchem. Dvířka ke stoupacímu stroji byla uzavřena, neboť podle pořádku z ranní směny, která začínala ve 4 hodiny ráno a končila ve 12 hodin, nárok na přednostní jízdu měli kamarádi z nejhlubšího 32. patra z hloubky 1 100 metrů.
Stoupací stroje, toto unikátní zařízení vlastnily, důl Anna a Mariánský. Na dole Marie byl stoupací stroj poháněn parním strojem a do provozu byl uveden v roce 1854 a tehdy soutyčí mělo délku 455 metrů. Postupně bylo prodlužováno až do hloubky 1 060 metrů. Fárání si vyžadovalo značnou pozornost a dovednost, při přestupu ze stupadla na stupadlo, a proto si havíři kontrolovali své kahany. Světlo bylo nutností! Nutno připomenout, že fárání z hloubky přes 1 000 metrů trvalo ¾ hodiny, a proto do vrchních pater se fáralo po žebřících, aby se usnadnilo fárání do větších hloubek.
![](https://zachranar.cz/wp-content/uploads/2012/03/pomník-200x300.jpg)
Jízda na stoupacím stroji vyžadovala dobrou viditelnost, při chybném přestoupení to znamenalo pád do sta metrové hloubky. Proto si každý z havířů kontroloval svůj olejový kahan. Emanuelu Křížovi dohoříval knot. Dohořívající oharek knotu odhodil a ten s největší pravděpodobností zapadl do zásobníku pod náražím 29. patra. Ten byl ve dřevěné výztuži a snad v něm byla i koudel prosycená oleji a zbytky dřeva. To vše bylo pravděpodobnou příčinou požáru.
Tímto strojem v poledních hodinách vyfárali výše uvedení havíři, kteří později shodně vypovídali při soudním řízení, včetně Emanuela Kříže.
V Příbrami na březových horách se pracovalo v osudný den na dolech: Anenském, Prokopském, Ševčínském a Mariánském. Revír byl rozdělen na dvě části, oddělení z hlediska řízení. Jedna část revíru byla řízena z dolu Anna a druhá z dolu Vojtěch. Báňské práce byly prováděny od 7. patra v hloubce 191 metrů až do hloubky 1 100 m na 32. patře.
Požár na 29. patře zjistili havíři sjíždějící stoupacím strojem na odpolední směnu. Sjíždějící se na 7. patře míjeli ještě se třemi horníky, kteří vyjížděli z 29. patra a právě sjíždějící viděli požár výdřevy na 29. patře a vrátili se stoupacím strojem nahoru, aby to ohlásili. Mezi dobou výjezdu ranní směny, tedy po jejich výjezdu, uplynula více než hodina. Závodnímu dolu byl požár hlášen v půl druhé odpoledne, ve dvě hodiny se jedovaté kouře přiblížily k Ševčinskému dolu a za půl hodiny zaplnily celý Vojtěšský důl, ale to již požár důlní výdřevy zmohutněl a od hořícího zásobníku (sklípku) byla zapálena výdřeva v dole Mariánském.
Parametry Mariánské šachty: hloubka 1 100 metrů, 32 pater. Konstrukce jámy: profil 6×3 m, výztuž v celé délce dřevěná, dřevěné věnce o rozteči 1,5 m, takže v celé délce jámy bylo zabudováno 800 dřevěných věnců. Mimo ně byly v šachtě zabudovány rozpěry, v lezních odděleních dřevěné povaly a samozřejmě celá konstrukce stoupacího zařízení byla dřevěná. Bylo zjištěno výpočtem, že v jámě bylo 800 m3 dřeva, dřeva suchého a mastného od mazání některých částí stoupacího stroje,
Náraziště 29. patra bylo rozděleno na tři prostory. Nejvýše bylo náraziště sloužící ke shromažďování vozíků z důlních děl, k sjezdu a vyjíždění horníků. Střední prostor byl zásobníkem rudnin a dolní prostor sloužil k plnění důlních vozíků ze zásobníku.
V době požáru byl „sklípek“ na nárazišti 29. patra již vyzděn, ale měl dřevěné výsypky. Proti jámě byla provedena cihlová vyzdívka, ale jeho jednotlivá oddělení byla rozdělena provizorním bedněním, která sloužila k selekci rudnin a hlušin. V prostoru náraziště bylo zabudováno dřevo suché – rozpraskané i rozvlákněné.
U Prokopského dolu, který byl jako Mariánský výdušným dolem, byly plyny důlního požáru na 28. patře již v 15 hodin. Tímto dolem byly odváděny výdušné větry z již ovětraných prostor a dobývek.
Na Ševčínský důl byla předána zpráva o požáru na Mariánském dole v půl druhé odpoledne. Horníci, kteří sjeli na odpolední směnu, byli ihned varováni a z části začali vyjíždět. Do dvou hodin odpoledne vyjížděli horníci bez přerušení, ale pak se z dolu již neozvaly žádné signály pro výjezd. Sjezd záchranného družstva pro množství jedovatých zplodin v jámě byl by hazardem, a proto pro záchranu z podzemí byla spuštěna prázdná klec. O půl třetí odpoledne záchranné práce na Ševčínském dole byly zastaveny. Ze 161 horníků, kteří sfárali na odpolední směnu na Ševčínském dole, jich 100 zahynulo na otravu jedovatými plyny z požáru.
K Vojtěškému dolu pronikly jedovaté kouře z požáru v půl třetí odpoledne. Do důlních prostorů po oznámení požáru sjeli dozorci a úředníci, aby varovali horníky před požárem, a ti aby co nejrychleji se odebrali k vyjetí na stoupacím stroji na Anenském dole. Bohužel horníci pracující u Vojtěšského dolu raději čekali na výjezd klecí Vojtěšským dolem a při čekání na klec byli otráveni požárními zplodinami. V neštěstí se při spěšné jízdě v pět hodin odpoledne na 24. patře vzpříčila klec a musela být uvolněna páčením. Touto poruchou nebyly záchranné práce ovlivněny, neboť se již žádné signály z pater Vojtěšského dolu neozývaly. Ze 174 horníků na následky požáru jich zahynulo v dole 95.
Nejvíce horníků se zachránilo na Anenském dole. Z 326 sfáraných se zachránilo 281. V důlním poli Anenského dolu zahynulo 45 horníků.
Z Prokopského dolu bylo možné ještě v 19 hodin vyvézt dva omámené horníky.
Celkem při požáru na Mariánském dole zahynulo 319 horníků, z dolů jich bylo zachráněno 517, z nichž 69 bylo vyvezeno v bezvědomí a zachráněno umělým dýcháním.
V Anenském dole se kouře z požáru vyskytovaly nerovnoměrně. Ještě v 18:30 hod. byl pod 22. patrem čistý vzduch, ale z 27. patra již byli vyváženi horníci v bezvědomí. Poslední zachránění horníci z Anenského dolu byli vyvezeni v 19 hodin.
Požár z náraziště 29. patra stoupal až k 18. patru a tak hořela výdřeva v délce 600 metrů. Nad 18. patrem končila suchá výdřeva a požár výše nepostupoval, také proto, že vrchní správce Hugo Grögler v 16 hodin nechal požár v jámě hasit vodou ze tří hydrantů a z nádrže požární stříkačky přímým proudem do Mariánské jámy.
Požár v Mariánském dole se podařilo uhasit 1. června 1892. Záchranné práce na vyvážení horníků však byly přerušeny již 31. května v 19 hodin, neboť všechny doly byly zaplněny nedýchatelnými plyny a záchranářům hrozila akutní otrava a tedy smrt kysličníkem uhelnatým.
Jediným horníkem, který přežil v zamořených příbramských dolech, byl Jan Soukup, horník z Březových hor. Ten 31. května 1892 sjel s horníkem Janem Dupačem na 22. patro Ševčínského dolu, kde pracovali při ražbě komína (důlní dílo spojující dvě patra). V 18 hodin přerušili práci a šli na patro, neboť v té době se na většině pracovišť provádělo rozpojování hornin střelnou prací. Při slézání zjistili, že na chodbě pod nimi je hustý dým, v domnění, že jsou to kouře po rozpojení horniny, tak se vrátili zpět do komína. Dupač opět zkusil slézt na hlavní chodbu, ale po chvíli se vrátil, na prvním odpočívadle se zhroutil a byl již bezvládný. J. Soukup se vrátil zpět na pracoviště k čelbě komína a tam v polospánku přečkal noc. Ze Ševčínského dolu vyfáral po 24 hodinách po požáru a byl s ním sepsán desetistránkový protokol o všem, co při čekání a následném výjezdu zažil. Jeho štěstím bylo, že Ševčínský důl byl dolem vtažným a velmi brzo po uhašení požáru byly tímto dolem prováděny záchranné práce.
Záchranné práce byly tehdy v dole prováděny bez záchranných přístrojů, jen se šátkem namočeným v octě. Takže mezi mrtvými bylo i 5 záchranářů. Záchranářům sjíždějícím do podzemí byla na posílení podávána káva, slanina a rum.
Při záchranných pracích, především při vyvážení horníků a koní z dolu, bylo spotřebováno: 21 226 kg kyseliny karbonové, 1 126 kg chlorovaného vápna, 144 litrů octa, 1 116 lahví rumu, jodoform, vata, obvazy, čichací prostředky, to vše za 1 302 zl. a 93 kr.
V podnikovém archivu ředitelství Rudných dolů Příbram k tomuto důlnímu neštěstí v Evropě zůstala řada dokumentů. Větší neštěstí byly na uhelných dolech v Belgii a ve Francii.
Tím, že doly nebyly mezi sebou větrně odděleny, zasáhly jedovaté kouře všechny důlní prostory březohorského revíru. Nepronikly jen po Dědičné štole k Bohutínskému revíru a k dolům na Strachovských vrších. Podle statistik bylo patrné, že kysličník uhelnatý působil na všech obložených patrech.
![](https://zachranar.cz/wp-content/uploads/2012/03/historická-budova-300x234.jpg)
Souhlas k zahájení práce v podzemí březohorských dolů byl dán 15. června 1892 po důkladném měření a desinfekci důlních prostorů.
Revír na Březových horách byl světoznámý. Ve druhé polovině 19. století produkoval 100 kg stříbra denně a velké množství olova. V 80. letech se tento revír stal největším v produkci stříbra na světě a z vyprodukovaných kovů vykazoval až 2 milióny zlatých ročně a zaměstnával 6 000 pracovníků. Tento úspěšný rozvoj přerušila katastrofa na Mariánském dole a pokles cen stříbra na světových trzích.
Po požáru byly nalezeny psané poslední vůle a dopisy na rozloučenou. Tak na krabicích od dynamitových náložek našli 22. června 1892 horníci na 24. patře, 700 metrů od Mariánského dolu, vzkaz pro manželku Fr. Soukupa: prosím Vás kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.
V druhém dopise píše: sbohem všechny manželky těch, kteří jsme tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí Ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s Vámi loučím, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad ztratil život věčný. Prosím Vás modlete se. S Bohem, s bohem. Všechno skládám na tebe, drahá manželko. Odevzdávám ti děti i všechno, starej se o ně, jako já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš. Dlužen nejsem nikdež, než Bartošovi asi 40 kr, u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.
Ve svých dílech přiblížili život havíře: Akademický malíř K. Hojden a v básních Fráňa Kučera „SYNOVÉ ZEMĚ“, závěr z úryvku jeho básně: Balvan hlíny, otravné plyny. Poslední do šachty sjezd – do hrobu jest!
Literatura:
Tauše B. „Věrné a úplné líčení katastrofy příbramské 31. května 1892“.
Diviš J. „Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami“.
Valta K. „Důlní katastrofa na Březových Horách roku 1892“.
Schenk J. a Vitoš P. „Požár na příbramských dolech 1892“ publikace sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice – 1972.
Ježek V. „SMUTNÉ VZPOMÍNÁNÍ“.
Profesor Makarius R., Fastr P. „MEMENTO důlních nehod v českém hornictví“.