V úterý 31. května 1892 došlo na dole Marie v Březových Horách k požáru, který způsobil největší katastrofu v historii českého hornictví, při níž přišlo o život 319 horníků březohorských dolů.
V době katastrofy, důlní pole březohorského revíru bylo 1 620 metrů dlouhé a 950 metrů široké a zabíralo plochu 154 ha. Jednotlivé doly byly mezi sebou na mnoha patrech propojeny. Hloubky dolů v r. 1892 byly následující: Prokopský důl 909 metrů, Anenský 942 m, Ševčínský 991 m, Vojtěšský 1099 m, Mariánský 1100 m.
Délka chodeb včetně dobývek spolu s výškou komínů a jam přesahovala 400 km. Větrání tehdy bylo přirozené a v některém ročním období docházelo ke stagnaci či úplnému obrácení (zvratu).
V poledních hodinách čekali čtyři horníci: Emanuel Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek na výjezd stoupacím strojem na Mariánském dole na nárazišti 29. patra 950 m pod zemským povrchem. Dvířka ke stoupacímu stroji byla uzavřena, neboť podle pořádku z ranní směny, která začínala ve 4 hodiny ráno a končila ve 12 hodin, nárok na přednostní jízdu měli kamarádi z nejhlubšího 32. patra z hloubky 1 100 metrů.
Stoupací stroje, toto unikátní zařízení vlastnily, důl Anna a Mariánský. Na dole Marie byl stoupací stroj poháněn parním strojem a do provozu byl uveden v roce 1854 a tehdy soutyčí mělo délku 455 metrů. Postupně bylo prodlužováno až do hloubky 1 060 metrů. Fárání si vyžadovalo značnou pozornost a dovednost, při přestupu ze stupadla na stupadlo, a proto si havíři kontrolovali své kahany. Světlo bylo nutností! Nutno připomenout, že fárání z hloubky přes 1 000 metrů trvalo ¾ hodiny, a proto do vrchních pater se fáralo po žebřících, aby se usnadnilo fárání do větších hloubek.
Jízda na stoupacím stroji vyžadovala dobrou viditelnost, při chybném přestoupení to znamenalo pád do sta metrové hloubky. Proto si každý z havířů kontroloval svůj olejový kahan. Emanuelu Křížovi dohoříval knot. Dohořívající oharek knotu odhodil a ten s největší pravděpodobností zapadl do zásobníku pod náražím 29. patra. Ten byl ve dřevěné výztuži a snad v něm byla i koudel prosycená oleji a zbytky dřeva. To vše bylo pravděpodobnou příčinou požáru.
Tímto strojem v poledních hodinách vyfárali výše uvedení havíři, kteří později shodně vypovídali při soudním řízení, včetně Emanuela Kříže.
V Příbrami na březových horách se pracovalo v osudný den na dolech: Anenském, Prokopském, Ševčínském a Mariánském. Revír byl rozdělen na dvě části, oddělení z hlediska řízení. Jedna část revíru byla řízena z dolu Anna a druhá z dolu Vojtěch. Báňské práce byly prováděny od 7. patra v hloubce 191 metrů až do hloubky 1 100 m na 32. patře.
Požár na 29. patře zjistili havíři sjíždějící stoupacím strojem na odpolední směnu. Sjíždějící se na 7. patře míjeli ještě se třemi horníky, kteří vyjížděli z 29. patra a právě sjíždějící viděli požár výdřevy na 29. patře a vrátili se stoupacím strojem nahoru, aby to ohlásili. Mezi dobou výjezdu ranní směny, tedy po jejich výjezdu, uplynula více než hodina. Závodnímu dolu byl požár hlášen v půl druhé odpoledne, ve dvě hodiny se jedovaté kouře přiblížily k Ševčinskému dolu a za půl hodiny zaplnily celý Vojtěšský důl, ale to již požár důlní výdřevy zmohutněl a od hořícího zásobníku (sklípku) byla zapálena výdřeva v dole Mariánském.
Parametry Mariánské šachty: hloubka 1 100 metrů, 32 pater. Konstrukce jámy: profil 6×3 m, výztuž v celé délce dřevěná, dřevěné věnce o rozteči 1,5 m, takže v celé délce jámy bylo zabudováno 800 dřevěných věnců. Mimo ně byly v šachtě zabudovány rozpěry, v lezních odděleních dřevěné povaly a samozřejmě celá konstrukce stoupacího zařízení byla dřevěná. Bylo zjištěno výpočtem, že v jámě bylo 800 m3 dřeva, dřeva suchého a mastného od mazání některých částí stoupacího stroje,
Náraziště 29. patra bylo rozděleno na tři prostory. Nejvýše bylo náraziště sloužící ke shromažďování vozíků z důlních děl, k sjezdu a vyjíždění horníků. Střední prostor byl zásobníkem rudnin a dolní prostor sloužil k plnění důlních vozíků ze zásobníku.
V době požáru byl „sklípek“ na nárazišti 29. patra již vyzděn, ale měl dřevěné výsypky. Proti jámě byla provedena cihlová vyzdívka, ale jeho jednotlivá oddělení byla rozdělena provizorním bedněním, která sloužila k selekci rudnin a hlušin. V prostoru náraziště bylo zabudováno dřevo suché – rozpraskané i rozvlákněné.
U Prokopského dolu, který byl jako Mariánský výdušným dolem, byly plyny důlního požáru na 28. patře již v 15 hodin. Tímto dolem byly odváděny výdušné větry z již ovětraných prostor a dobývek.
Na Ševčínský důl byla předána zpráva o požáru na Mariánském dole v půl druhé odpoledne. Horníci, kteří sjeli na odpolední směnu, byli ihned varováni a z části začali vyjíždět. Do dvou hodin odpoledne vyjížděli horníci bez přerušení, ale pak se z dolu již neozvaly žádné signály pro výjezd. Sjezd záchranného družstva pro množství jedovatých zplodin v jámě byl by hazardem, a proto pro záchranu z podzemí byla spuštěna prázdná klec. O půl třetí odpoledne záchranné práce na Ševčínském dole byly zastaveny. Ze 161 horníků, kteří sfárali na odpolední směnu na Ševčínském dole, jich 100 zahynulo na otravu jedovatými plyny z požáru.
K Vojtěškému dolu pronikly jedovaté kouře z požáru v půl třetí odpoledne. Do důlních prostorů po oznámení požáru sjeli dozorci a úředníci, aby varovali horníky před požárem, a ti aby co nejrychleji se odebrali k vyjetí na stoupacím stroji na Anenském dole. Bohužel horníci pracující u Vojtěšského dolu raději čekali na výjezd klecí Vojtěšským dolem a při čekání na klec byli otráveni požárními zplodinami. V neštěstí se při spěšné jízdě v pět hodin odpoledne na 24. patře vzpříčila klec a musela být uvolněna páčením. Touto poruchou nebyly záchranné práce ovlivněny, neboť se již žádné signály z pater Vojtěšského dolu neozývaly. Ze 174 horníků na následky požáru jich zahynulo v dole 95.
Nejvíce horníků se zachránilo na Anenském dole. Z 326 sfáraných se zachránilo 281. V důlním poli Anenského dolu zahynulo 45 horníků.
Z Prokopského dolu bylo možné ještě v 19 hodin vyvézt dva omámené horníky.
Celkem při požáru na Mariánském dole zahynulo 319 horníků, z dolů jich bylo zachráněno 517, z nichž 69 bylo vyvezeno v bezvědomí a zachráněno umělým dýcháním.
V Anenském dole se kouře z požáru vyskytovaly nerovnoměrně. Ještě v 18:30 hod. byl pod 22. patrem čistý vzduch, ale z 27. patra již byli vyváženi horníci v bezvědomí. Poslední zachránění horníci z Anenského dolu byli vyvezeni v 19 hodin.
Požár z náraziště 29. patra stoupal až k 18. patru a tak hořela výdřeva v délce 600 metrů. Nad 18. patrem končila suchá výdřeva a požár výše nepostupoval, také proto, že vrchní správce Hugo Grögler v 16 hodin nechal požár v jámě hasit vodou ze tří hydrantů a z nádrže požární stříkačky přímým proudem do Mariánské jámy.
Požár v Mariánském dole se podařilo uhasit 1. června 1892. Záchranné práce na vyvážení horníků však byly přerušeny již 31. května v 19 hodin, neboť všechny doly byly zaplněny nedýchatelnými plyny a záchranářům hrozila akutní otrava a tedy smrt kysličníkem uhelnatým.
Jediným horníkem, který přežil v zamořených příbramských dolech, byl Jan Soukup, horník z Březových hor. Ten 31. května 1892 sjel s horníkem Janem Dupačem na 22. patro Ševčínského dolu, kde pracovali při ražbě komína (důlní dílo spojující dvě patra). V 18 hodin přerušili práci a šli na patro, neboť v té době se na většině pracovišť provádělo rozpojování hornin střelnou prací. Při slézání zjistili, že na chodbě pod nimi je hustý dým, v domnění, že jsou to kouře po rozpojení horniny, tak se vrátili zpět do komína. Dupač opět zkusil slézt na hlavní chodbu, ale po chvíli se vrátil, na prvním odpočívadle se zhroutil a byl již bezvládný. J. Soukup se vrátil zpět na pracoviště k čelbě komína a tam v polospánku přečkal noc. Ze Ševčínského dolu vyfáral po 24 hodinách po požáru a byl s ním sepsán desetistránkový protokol o všem, co při čekání a následném výjezdu zažil. Jeho štěstím bylo, že Ševčínský důl byl dolem vtažným a velmi brzo po uhašení požáru byly tímto dolem prováděny záchranné práce.
Záchranné práce byly tehdy v dole prováděny bez záchranných přístrojů, jen se šátkem namočeným v octě. Takže mezi mrtvými bylo i 5 záchranářů. Záchranářům sjíždějícím do podzemí byla na posílení podávána káva, slanina a rum.
Při záchranných pracích, především při vyvážení horníků a koní z dolu, bylo spotřebováno: 21 226 kg kyseliny karbonové, 1 126 kg chlorovaného vápna, 144 litrů octa, 1 116 lahví rumu, jodoform, vata, obvazy, čichací prostředky, to vše za 1 302 zl. a 93 kr.
V podnikovém archivu ředitelství Rudných dolů Příbram k tomuto důlnímu neštěstí v Evropě zůstala řada dokumentů. Větší neštěstí byly na uhelných dolech v Belgii a ve Francii.
Tím, že doly nebyly mezi sebou větrně odděleny, zasáhly jedovaté kouře všechny důlní prostory březohorského revíru. Nepronikly jen po Dědičné štole k Bohutínskému revíru a k dolům na Strachovských vrších. Podle statistik bylo patrné, že kysličník uhelnatý působil na všech obložených patrech.
Souhlas k zahájení práce v podzemí březohorských dolů byl dán 15. června 1892 po důkladném měření a desinfekci důlních prostorů.
Revír na Březových horách byl světoznámý. Ve druhé polovině 19. století produkoval 100 kg stříbra denně a velké množství olova. V 80. letech se tento revír stal největším v produkci stříbra na světě a z vyprodukovaných kovů vykazoval až 2 milióny zlatých ročně a zaměstnával 6 000 pracovníků. Tento úspěšný rozvoj přerušila katastrofa na Mariánském dole a pokles cen stříbra na světových trzích.
Po požáru byly nalezeny psané poslední vůle a dopisy na rozloučenou. Tak na krabicích od dynamitových náložek našli 22. června 1892 horníci na 24. patře, 700 metrů od Mariánského dolu, vzkaz pro manželku Fr. Soukupa: prosím Vás kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mýma dětma a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.
V druhém dopise píše: sbohem všechny manželky těch, kteří jsme tady zahynuli. Drahá manželko, poslední slova s velkou ouzkostí Ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží. Velmi bolestně se s Vámi loučím, modlete se za mě, že já pro ten vezdejší život snad ztratil život věčný. Prosím Vás modlete se. S Bohem, s bohem. Všechno skládám na tebe, drahá manželko. Odevzdávám ti děti i všechno, starej se o ně, jako já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu, co máš, o tom víš. Dlužen nejsem nikdež, než Bartošovi asi 40 kr, u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic.
Ve svých dílech přiblížili život havíře: Akademický malíř K. Hojden a v básních Fráňa Kučera „SYNOVÉ ZEMĚ“, závěr z úryvku jeho básně: Balvan hlíny, otravné plyny. Poslední do šachty sjezd – do hrobu jest!
Literatura:
Tauše B. „Věrné a úplné líčení katastrofy příbramské 31. května 1892“.
Diviš J. „Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami“.
Valta K. „Důlní katastrofa na Březových Horách roku 1892“.
Schenk J. a Vitoš P. „Požár na příbramských dolech 1892“ publikace sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice – 1972.
Ježek V. „SMUTNÉ VZPOMÍNÁNÍ“.
Profesor Makarius R., Fastr P. „MEMENTO důlních nehod v českém hornictví“.
