Léčba kyslíkem se nazývá oxygenoterapie. Samotná léčba probíhá pomocí inhalace kyslíku v koncentraci vyšší než 21 %. Tato terapie pomáhá nemocným s plicními i mimoplicními chorobami, zlepšuje kvalitu jejich života a prodlužuje dobu přežití. Léčbu může ordinovat vždy jen lékař, který nařizuje koncentraci, průtok l/min i způsob podání nemocnému.
Rok 1779 se datuje, kdy byl poprvé použít kyslík k inhalaci a podán při umělém dýchání. Kyslík byl objeven roku 1772 chemikem švédské národnosti Carlem Wilhelmem Scheelem, který tento „plyn“ pojmenoval jako „ohnivý vzduch“. Svůj objev publikoval později v knize „Chemické pojednání o vzduchu a ohni“ ale až v roce 1777 (zpoždění v knih tisku) a tak přišel o prvenství britským chemikem Josephem Priestlyem, který jej publikoval v roce 1774 jako první. První, kdo přišel s myšlenkou na léčení pomocí inhalace O2 byl nizozemský fyzik, fyziolog a botanik John Ingen Housz, který byl i osobním lékařem rakouské císařovny Marie Terezie. V roce 1779 přednesl v Londýně publiku, jak je možno vyrobit „léčivý vzduch“ v dostatečném množství k léčení různých nemocí a současně popsal svůj přístroj s cirkulačním dýcháním a s odstraňováním vydechovaného kysličníku uhličitého (CO2) promýváním vápennou vodou.
Léčebným účinkům kyslíku se však z počátku mnoho nevěřilo. Jako veliký úspěch se uvádí léčení kyslíkem pruského krále Fridricha (Bedřicha) Viléma II., které uspíšilo rozšíření kyslíku v lékařství.
V báňské záchranné službě se při poskytování první pomoci používají přístroje, které se běžně používají ve zdravotnictví. Pro jejich použití v dole je nutno je upravit (nevýbušné provedení).
První zmínka o pomůcce pro báňské záchranáře k umělému dýchání z plic do plic po „T-tubusech“, které byly běžnou součástí základního vybavení čety pochází z roku 1964 a šlo o oživovací pomůcku československé výroby s označením „PREMA 10M7“, která se skládala z vrapové hadice a polomasky s nafouknutou manžetou.
Jeden z prvních oživovacích přístrojů, který se používal v důlním prostředí, byl ruční oživovací přístroj československé výroby Chirana RK-32 (následoval RK-33). Tento přístroj sloužil k umělému dýchání přetlakem vyvolaným silou rukou zachránce. Přístroj se skládal z varhánkového měchu o obsahu 1,7 l, kdy se ručním stlačováním vháněly do dýchacích orgánů postiženého vzdušiny nasáté přes vstupní ventil.
V 60. letech 19. století se následně používal automatický kyslíkový oživovací přístroj československé výroby s označením KPT – D (důlní, který byl uložený v kovovém krytu k přenášení na zádech), který byl upraven pro důlní provoz. Tento přístroj byl i ve vojenském provedení a měl označení KPT – V (vojenský, byl uložený v dřevěné skřínce). Přístroj mohl být použit jak pro samotnou ventilaci postiženého, tak pro inhalaci kyslíku nebo pro odsávání z dýchacích cest. Dalším v řadě oživovacích přístrojů měl označení PT-1 a PT-2 (Pulmotor). Tyto přístroje se vyráběly v Německu firmou Dräger. Přístroj PT-2 umožňoval poskytovat oživování dvěma osobám současně.
Nejvíce používaný oživovací přístroj v ostravskokarvinském revíru měl označení PT-60, který byl vyroben opět v Německu firmou Dräger.
Přístroj byl vybaven dvěma nezávislými napojenými kyslíkovými láhvemi (2 × 2,5l/200 bar – 1 000 l O₂), což umožňovalo jejich průběžnou výměnu. Dále přístroj „PT 60“ umožňoval při poskytování první pomoci řízenou ventilaci postiženého, inhalaci O₂, nebo odsávání nečistot (krve) z dutiny ústní postiženého. Při použití dvou přepínacích skříněk (automatik) mohla probíhat řízená ventilace současně u dvou postižených (na úkor spotřeby kyslíku). Přepínací skříňka umožňovala dvojí dávkování kyslíku, a to buď 50 % s přisáváním okolního ovzduší, nebo 100 % s úplnou izolací pacienta od okolního ovzduší. Dostatečná délka přívodní hadice k přepínací skřínce umožňovala použití i v těsných důlních prostorech.
V srpnu roku 2020 došlo k částečné výměně přístrojů PT 60 za novější typ Oxylátor FR-300/B, jejímž prodejcem pro Českou republiku je firma Mediprax CB s.r.o. Více o tomto oživovacím přístroji si můžete přečíst v listovce „záchranář“ číslo 3/2020, kde jsme ho již publikovali.
Šulej Jan, referent V – vzdělávání VVaT, o. z. HBZS Ostrava
Foto: autor, Dalibor Tekiela
