Záchranářští psi jsou nepostradatelnými pomocníky při různých druzích katastrof. Málokdy si uvědomujeme, kolik času a peněz stojí výcvik záchranářského psa. V průběhu výcviku se psi připravují na extrémní podmínky, se kterými se během svého výkonu mohou setkat.
Na cvičišti pro „záchranné psy“ narazíte na různé tunely, žebříky, houpačky či pohyblivé lávky. Tyto speciální atrakce mají za úkol připravit psa na nezvyklé situace, kdy bude muset překonávat nečekané překážky (Royal Canin). Je mnoho záchranářských organizací, ve kterých používají záchranářské psy, ale asi nejznámější je „Lavinový pes“. Všichni si hned vybavíme „Bernardýna“ se soudkem rumu, ale hledání pohřešovaných osob v lavině je jednou z priorit, při které je nutná okamžitá pomoc psa. Další využití psů nalezneme v armádě, kde psi pomáhají při vyhledávaní výbušnin, v policii, kde psi vyhledávají drogy, nebo asistenční psy, kteří pomáhají nevidomým, nebo sluchově postiženým. Samozřejmě i při hledání ztracených osob se využívá „pátrací pes“, který je schopen dle pachu nalézt pohřešovanou osobu v určené oblasti, nebo v troskách zříceného domu při zemětřesení. Na Hlavní báňské záchranné stanici v Essenu kolem roku 1980 provedli praktické cvičení na dole Lohberg s vycvičenými záchranářskými psy k ověření možnosti jejich nasazení při vyhledávání postižených v důlních podmínkách.
Pokusu na dole Lohberg se vůbec poprvé v historii německého hornictví zúčastnila speciální skupina pěti psů. Tato skupina měla za sebou řadu úspěšných zásahu na povrchu, zejména při hledání zasypaných osob po zemětřeseních v Africe, Mexiku a Itálii, kde psovodi nalezli se svými psy více jak sto zasypaných osob, z toho 27 ještě žijících.
Přes tyto zkušenosti byla přece jen obava, jak bude důlní prostředí na psy působit. Nevědělo se, zda nebude ovlivněn jemný čich psů různými pachy používaných materiálu, prouděním důlních větrů, teplotou a ovzduším. Zejména se nevědělo, jak budou psi reagovat na jízdu klecí do hlubin dolů. Pokus byl organizován ve volné sobotní ranní směně ne 4. patře v hloubce 854 metrů. „Postižení“, které měli psi nalézt, byli uschování tak, aby ani psovodi, ani doprovázející závodní záchranáři neznali přesné místo jejich ukrytí. Byli uschování ve třech různých podmínkách. První „postižený“ ležel na boku chodby, kde byla výška 2,3 m, druhý ležel v blízkosti čelby ražené chodby pod dřevěnými stojkami a třetí pak ležel na závalové straně v porubu. Pokusu se zúčastnili dva hrubosrstí pinčové, dva němečtí ovčáci a jeden zlatý retriever. Při vstupu do klece byli psi neklidní, ale po několika metrech jízdy se zklidnili a výstup z klece byl klidný. Při jízdě ve vagónu na překopu měli psi zvýšený tep, ale při další pěší chůzi po překopu byli již psi zcela klidní. Na povel „Hledej a pomož“ (Such und hilf), byli psi uvolnění z vodítek a začali chytat pach, následně se záchranářským psům podařilo najít všechny tři figuranty. Při vyhodnocení pokusu po vyfárání shodně konstatovali všichni účastnici, že pokus byl úspěšný a že výsledek předčil všechna očekávání.
Po zkušenostech získané Hlavní báňskou záchrannou stanici v Essenu se svého času vycvičil v Příbrami k těmto účelům jeden pes a celkem úspěšně. Pokus s výcvikem záchranářského psa v Ostravě byl neúspěšný, protože pes odmítl vůbec vlézt do klece a proto byl tenkrát ihned vyřazen ze služební činnosti pro odmítnutí poslušnosti.
Závěrem lze říci, že k dnešnímu dni u nás není na žádné báňské záchranné službě v pohotovosti „báňský záchranářský pes“, ale u našich polských sousedů se můžete setkat s výcvikem záchranářských psů pro důlní účely. Něco více o tom se dozvíte v příštím vydání „záchranáře“.
Autor článku: Jan Šulej VVaT HBZS
