Měl jsem brzo ráno sen. „Dispečer přijímá havarijní hovor“, siréna do mobilu, rozsvítila se „bedruna“, siréna houká výjezd. Není to realita, naštěstí to byl jen sen.
Už nejde usnout. Myšlenky se honí hlavou. Tak nebudu lelkovat, dám si sprchu, ranní hygienu a ve 3:30 už sedím u klávesnice PC. ÁÁÁ svým způsobem to nebyl sen, výjezd opravdu byl, v Dole ČSM – poranění zad (zásah lékařského výjezdu od 21:58 do 1:25 hodin). A to jsem šel spát s vědomím, že předevčírem vyjel důlní výjezd na Důl ČSM k nehodě na dopravním zařízení v jámě, kde při zásahu blesku těžní věže při svislé dopravě uvízlo v kleci 10 lidí. Nebude nějaký průšvih i dnes, zítra, do pátku 30. srpna, kdy mi končí pohotovost velitele, zodpovídající za 25 členů pohotovosti (záchranáři, četaři, mechanici, lékař)?
V roce 1982 jsem ukončil vysokou školu báňskou a jako elév bez nějakých zkušeností nastoupil na tehdejší Důl Rudý říjen, později pro neznalé Důl Heřmanice v ostravské části OKD dobývající nízké sloje. Pro již znalé důl s velice odlišnou dobývací technologií a problematikou rizik v oblasti bezpečnosti. Po doporučení, později i z přesvědčení, jsem v září 1982 absolvoval slib báňského záchranáře. To znamená, že jsem jím k dnešnímu dni již 37 let. Tak dlouho i vlastně ženatý (jen k blahu rodiny pouze jednou). Prošel jsem profesemi revírník, manipulant a už ve svých 28 letech jsem byl jmenován velitelem závodní báňské záchranné stanice. V té době jako nejmladší velitel v celých OKD. Ale bez jakýchkoliv zkušeností s dobýváním uhlí v karvinské části revíru. V té naší šachtě byly nehodami průtrže uhlí a plynů, náhlá zaplynování, exogenní ohně vesměs od dopravníků, úrazy všech kategorií. Z pozice velitele ZBZS jsem byl vždy dle podmínek havarijního plánu volán na šachtu, ve dne či noci bez ohledu zda jsem s rodinou, sportuji, spím, či jsem s kamarády „na pivu“. Zkušenosti z prostředí báňského záchranářství jsem získával předáváním zkušeností jiných kolegů, z pohotovostní služby v mateřské šachtě, ale i v HBZS Ostrava. Nastupoval jsem jako záchranář na likvidaci mimořádných událostí ve všech dolech OKD. V roce 1986 jsem prošel „křest ohněm“ – požár ve sloji Terezie od pásového dopravníku a jeho už následnou dlouhoměsíční likvidaci v rozsáhlé oblasti dolu. Na likvidaci této nehody k nám jezdily záchranářské čety z celého revíru. Podílel jsem se na záchranářských akcích při likvidaci nehod v Dole Doubrava, 1. Máj, Dole P. Bezruč, Koblov, až přišel pro mě zlomový rok 1992. Přechod na HBZS do pozice směnového technika. Avšak týden před mým odchodem na HBZS utrpěl „záchranář – ze sboru“, otec 2 malých synů, zkušený střelmistr smrtelný úraz. Pro mě dodnes z nepochopitelných důvodů vstoupil do zaplynované prorážky. Není pro velitele nic horšího, než vidět záchranáře v rakvi při pohřbu. Ten obraz se mi dodnes promítá a je pro mne symbolem, jaká je tenká nitka mezi životem a smrtí, zvláště v naší profesi.
Od roku 1992 dodnes působím v HBZS v různých profesích. Začal jsem do sebe vstřebávat problematiku nehodovosti dolů v karvinské části revíru. Zápary, požáry, důlní otřesy, zapálení metanu, výbuchy, závaly, úrazy i ty nejhorší smrtelné při jakékoliv důlní činnosti.
Do roku 1997 (v té době, jako zástupce velitele pohotovosti) fárající v pohotovostní službě ihned k nastalému problému. Odpovědnost za všechny záchranáře, co se v tomto okamžiku dostávají pod zem do míst, odkud postiženi nehodou odcházejí, utíkají a ne vždy úspěšně. Někteří již nemohou „po svých“ ani utéct, či odejít. Je jim poskytnuta první pomoc a jsou transportování na povrch živí, či v nejhorším případě mrtví.
Ale jedno je pro mě podstatné, po roce 1992 přichází polistopadová doba. V roce 1994 dochází k přerodu RBZS na akciovou společnost. Hlavními inženýry se za dobu jejich působení v OKD, HBZS, a.s. stali čtyři, vždy fundovaní, důlního a záchranářského prostředí znalí technici – záchranáři. Vedení HBZS nezaznamenávalo častých personálních změn, tak jako na šachtách, kdy se těží, či netěží. Tam se vžila terminologie „rotace kádrů“. Ovšem na nižších postech HBZS docházelo k častějším změnám (odchody zejména z důvodu zdravotního stavu). Firma získávala zkušenosti ve vývoji akciové společnosti. Musela se potýkat s přidělenými dotacemi státu prostřednictvím Českého báňského úřadu apod. Na jedné straně byla nejpodstatnějším důvodem existence BZS vyplývající z Horního zákona, Vyhlášky o báňské záchranné službě a Služebního řádu HBZS, záchrana lidských životů, poskytování 1. pomoci v podzemí a záchrana majetku. Na straně druhé to byla ekonomika akciové společnosti. Vždy jsme si museli na sebe vydělat. Nejsme součástí bezpečnostních složek státu, ale jsme zařazeni v IZS. Jsme dceřinou společností akciové společnosti OKD. Za dobu našeho působení jako akciová společnost od roku 1994 do roku 2017 jsme byli vždy v zisku s výhodami nejen pro zaměstnance firmy, ale taktéž pro našeho akcionáře. Odchylné vlivy byly vždy spojovány se změnami v personálním obsazení ve vedení OKD a.s. Pokusy se stěhováním sídla HBZS, snížením nákladů na provoz při snížení počtu pohotovostních čet apod.
Podstatnou změnou byl taktéž přechod na jiný způsob financování. Došlo k navýšení sazeb v pohotovostní službě, akcích, avšak před zdaněním. Jasně stanovená mzdová pravidla pro všechny záchranáře celého OKD, a.s. a OKD, HBZS, a.s. Tyto záležitosti byly vždy projednávány prostřednictvím kolektivního vyjednávání s odbory obou organizací. Plynul čas k dnešním dnům a jsou profese v naší blízkosti, které nám „mzdově ujíždějí“.
A přichází 20. prosinec 2018.
Všichni blízcí problematice báňské záchranné služby si uvědomují, že život báňského záchranáře je historicky ohrožen pořád stejně. I v době pár let minulé zahynuli záchranáři taktéž při výkonu báňské záchranné služby. Vzpomeňme Důl ČSA, 9. květen, ČSM aj. Ano, při likvidaci následků výbuchu v Dole ČSM ve 29. sloji nedošlo k poškození zdraví ani úrazu zasahujících záchranářů, ale vžité návyky je tlačily až na hranu sebeobětování při záchraně životů. Následně báňští záchranáři zasahovali v několika etapách na zpřístupnění míst havárie, vyprošťovali a transportovali postižené. Ruku na srdce. Na jedné straně si hrajeme na hrdiny okamžiku, na druhé straně nenechá to na nich dočasné, či až doživotní následky? Kdo do té doby potkal postiženého v tak znetvořeném stavu? Akce skončí, za 5 týdnů nastupuji do pohotovostní služby a ono se to může opakovat! Dnes, za půl roku, za dva? Nikdy. Samozřejmě nejraději již nikdy. To si všichni ještě nedávno říkali, že úroveň bezpečnosti je na nejvyšší možné úrovni technologií dneška. A ouhej! Nebyl jsem přímo výkonným v žádné profesi po 20. prosinci 2018, ale blízký celé problematice se zkušeností z minulosti. A mohu konstatovat, že každý můj nástup do pohotovosti v tomto období je doprovázen zvýšeným pocitem odpovědnosti za mně svěřené podřízení záchranáře, techniky a mechaniky. Vždyť i mechanik usedající za volant výjezdového vozidla, je v ohrožení více jako jiný normální řidič motorového vozidla rádoby dodržující pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nemohu s jistotou říci, kdo a co po zahoukání sirény prožívá. Jeden bude v pohodě, druhý lehce rozklepaný. Žádný hrdina. U četaře, záchranáře ještě horší stav. Co bude následovat. Zachráním životy, vyprostím zavaleného živého, uhasíme ten oheň, zápar? Musím dovést četu ve zdraví zpět na základnu!
Profese báňského záchranáře má dlouholetá specifika, zákonitosti, profesní řád a růst. Prodlužujícím se profesním věkem jisto-jistě dochází k pocitu apatie, snad i vyhoření. Jsme snad jedinou profesí v záchranářských složkách, kde se „nehraje“ na potřebu posedět si s psychologem po obtížném zásahu, a to mnohdy nejen jednou. Ono si to vyřeší každý po svém. Tak to funguje dodnes. Nevím, co by tomu řekli staří, vysloužilí, žijící, či již nežijící záchranáři. Ano, každý si to musel vždy vyřešit po svém.
Já jsem si tak nedávno provedl rekapitulaci své 37leté praxe v naší profesi. Cca 7 let svého života jsem strávil v pohotovostní službě, ať už na ZBZS Heřmanice, nebo na HBZS Radvanice. Sedm let mimo svůj domov, svou rodinu, blízké. Mnoho let v tzv. domácí pohotovosti, kdy se nemůžeš vzdálit na větší dosah než jednu hodinu od sídla stanice. S tím je spojené, zda jít do kina, za kulturou, dodržovat životosprávu, málem nejít na oslavu narozenin, abych si nedal pivo, být připraven sednout si za volant.
A to vše s ohledem na opět se již opakující ohodnocení. Finanční. Z morálního ohodnocení si myslím, že jsme již vyrostli. Ano potěší, medaile za záchranářské zásluhy. V posledním období se nám projevuje nedostatek zájemců o profesi báňského záchranáře. Všichni se ptají, proč? My, dlouho let znalí profese prostředí, máme jasno. Jen lidé „tykající“ si s tímto prostředím pochopí. Vše výše uvedené spěje k jednomu níže uvedenému.
Je zapotřebí, aby si kompetentní uvědomili, že záchranářská profese, mechanická a v neposlední řadě technická je finančně podhodnocená v režimu pohotovostní služby a na to návazně i v oblasti odměňování za zásah. Když laikovi sdělíte podmínky pohotovostní služby (i nelaikovi hasiči), s němým úžasem na vás hledí. Vy sloužíte sedm dnů v kuse od pátku do pátku? Vy nejdete alespoň po 24 hodinách domů? Nehrajme si už na to, že máme 8 hodin pracovní dobu a pak pohotovost 16 hodin na „určeném“ místě. Zdař Bůh!
Autor článku: Václav Tesarčík, velitel pohotovosti v OKD,HBZS,a.s.
