V historii báňského záchranářství sehrál důležitou úlohu rosicko-oslavanský revír. Po důlních neštěstích v začátku druhé poloviny 19. století, mezi něž patří i výbuch metanu a uhelného prachu na 2 patře Dolu Františka v Padochově u Oslavan v roce 1860, kde zahynulo 53 havířů, téměř celá ranní směna, byl vydán výnos, kterým se poprvé v dějinách nařizuje „pohotovost dýchacích přístrojů na dolech, aby bylo možné zachraňovati lidi z nedýchatelného ovzduší“.
Na konci 19. století se začínají na dolech tvořit skupiny dobrovolníků-záchranářů. V roce 1897 vychází nařízení báňského hejtmanství ve Vídni č. 692, kde jsou již stanovena konkrétní opatření pro případ exploze třaskavých plynů, nebo uhelného prachu v OKR. Toto nařízení se považuje za vznik organizované báňské záchranné služby. Také v rosicko-oslavanském revíru v tomto roce důlní záchranná služba již vystupuje organizovaně. Předpisy z tohoto roku obsahují zvláštní ustanovení a opatření pro organizaci záchranné služby a opatření pro případ požáru v jámě. V roce 1907 byly vypracovány stanovy záchranné služby. Družstvo sestávalo z 12 havířů a dozorců, jak z dolů Rosické báňské společnosti, tak z dolů zbýšovské Lásky Boží.
V roce 1905 bylo nařízeno všem dolům v rosicko-oslavanském revíru zřídit báňské záchranné stanice. Pro jeden důl byl předepsán minimální počet 10 dýchacích přístrojů, vyškolených záchranářů o dva více než přístrojů a také pohotovost svítidel.
Až po druhé světové válce nastala účelnější organizace báňské záchranné služby. Po roce 1945 existovaly tři ZBZS na dolech Julius, Antonín a Václav Nosek, kde jediným profesionálním pracovníkem byl mechanik. V době, kdy měl podnik Rosické uhelné doly 3 závody, byla na každém závodě Závodní báňská záchranná stanice a dobrovolný záchranný sbor z řad havířů, techniků a odborníků všech profesí.
Na stanicích, v době pracovního volna sloužila četa záchranářů v počtu 6 mužů. Na Láně, u jámy Simson ve Zbýšově u Brna, byla zřízena Ústřední báňská záchranná stanice s profesionálním vedoucím pracovníkem, jeho zástupcem, mechanikem a řidičem výpadového vozidla Robur. ÚZBS, byla později přejmenována na Obvodní báňskou záchrannou stanici. OBZS byla vybavena dýmnicí, plnící stanici kyslíku a kromě jiného, zajišťovala pravidelné doškolování záchranářů a povinné cvičení v dýmnici. V té době také byly Rosické uhelné doly spojeny s Jihomoravskými lignitovými doly v Hodoníně, kde byla pouze ZBZS a tak se pracovníci JLD Hodonín zúčastňovali pohotovostních služeb, doškolování a cvičení v dýmnici i po osamostatnění JLD Hodonín, až do vybudování OBZS v Hodoníně. Na ÚBZS a OBZS byla v nepracovní dny držena pohotovost o 13 lidech ve složení: vedoucí, mechanik, řidič a dvě kompletní pětičlenné čety záchranářů. Tito pracovníci v následujícím pracovním týdnu drželi domácí placenou pohotovost. Postupnou centralizací zanikly ZBZS a veškerá činnost byla zajišťovaná OBZS. Po soustředění těžby revíru na důl Jindřich ve Zbýšově v roce 1973 zůstala v provozu pouze OBZS ve Zbýšově u Brna.
Za požární ochranu v dole odpovídal ředitel podniku a velitel OBZS, jako požární technik pro důl, zajišťoval požární ochranu v dole. Zásadně se změnila situace po důlním neštěstí v roce 1980, kdy v odpolední směně na dole Jindřich II ve Zbýšově došlo k vyjetí uhelné sloje při ražbě dovrchní chodby, provázené ohromným množstvím metanu. Při tomto neštěstí byli zasypáni čtyři horníci, dva se podařilo vyprostit, zbylí dva horníci zahynuli.
Důl Jindřich byl v zápětí zařazen do dolů s nebezpečím vzniku průtrží uhlí a metanu. Do plynujících dolů II. třídy nebezpečí byl zařazen celý dobývací prostor Rosických uhelných dolů až po úroveň 11. patra, včetně 2. patra dolu Antonín. Od úrovně 11. patra jako plynující důl s nebezpečím vzniku průtrží uhlí a plynu. Na výdušných jamách Ferdinand a Františka a ve výdušných větrech každého pracoviště s nebezpečím průtrží uhlí a plynů byly instalovány analyzátory metanu typu IREX a UNOR s přenosem do dispečerského pracoviště dolu. Na OBZS byla nařízena trvalá pohotovost 13 záchranářů, kteří se střídali v týdenních turnusech. V rámci svých pracovních povinností tak převzali záchranáři povinnost zajišťovat dozory při a po svařování nejen v dole, ale i na povrchu. Navíc na OBZS přibylo sanitní vozidlo a řidič obstarával odvoz pracovníků s úrazem do nemocnice a v nepracovní dny byla pohotovost rozšířená o lékaře-záchranáře, který byl přítomen i na základně v dole při haváriích.
Hlubinné dobývání uhlí vytváří již svým charakterem technologického procesu podmínky určitého úrazového rizika s poměrně velkým procentem úrazů těžkých a život bezprostředně ohrožujících.
OBZS ve Zbýšově u Brna zasahovala nejen při haváriích a úrazech v dolech a na povrchu šachet, ale podílela se na likvidaci mimořádných událostí v závodech Jihomoravského kraje. Například při opravách ve Vápence Čebín, při vyprošťování osob ze zřícené výrobní haly podniku Mesit Uherské Hradiště-Mařatice 23. listopadu 1984, (14:42 hod. – zřícení objektu, zasahují závodní požárníci n.p. MESIT, 14:56 hod.– první jednotka požárního sboru, přijíždí také první záchranná služba, o havárii byl vyrozuměn náčelník štábu Civilní ochrany, okolo 15:30-16:00 hod. – nasazení těžké vyprošťovací techniky bylo záležitosti vojenského útvaru z Bučovic, plošiny měli hasiči ze Zlína a OBZS Dubňany doporučila zásah zkušenější OBZS Zbýšov), při požáru střechy obytného domu v Zastávce u Brna, při vyprošťování dítěte z vrtu u Moravského Krumlova atd. OBZS Rosických uhelných dolů pracovala až do ukončení těžby v Rosicko-oslavanském uhelném revíru v roce 1993.
Požár v dole vznikal nejčastěji záparem uhlí. Uhlí v Rosických uhelných dolech obsahovalo kolem 3% síry, především ve formě sirníku železitého a tato sloučenina síry často iniciovala samovznícení zbytků uhlí ve vyrubaných prostorách. Požár se likvidoval uzavřením rubání, ve kterém vznikl. Uzavření rubání se provedlo vybudováním dvou hrází. Jedna na vtažné straně, kde do rubání byl přiváděn čerstvý vzduch a druhá na výdušné straně, kde byl vzduch odsáván. Hráze byly zděné, pytlové, plavené, kde se používal k zaplavení popílek a později hráze sádrové.
Hráze budovali důlní záchranáři. Ovzduší v místech, kde záchranáři budovali hráze – především na výdušné straně rubání, obsahovalo vysokou koncentraci kysličníku uhličitého a kysličníku uhelnatého, která mnohokráte překračovala smrtelnou koncentraci. Také teplota prostředí byla vysoká. Pracovalo se v dýchacích přístrojích.
Uhelný prach skrýval ještě jedno velké nebezpečí. Byl vysoce výbušný a při požárech v dole hrozilo i toto nebezpečí. Uhelný prach v Rosických uhelných dolech obsahoval pouhé tři procenta vody, proto se lehce rozviřoval. Cílem tedy bylo zvýšit obsah vody v dobývané sloji použitím smáčedel při zavlažování uhelného pilíře i při zkrápění dopravované rubaniny. Pro ochranu dýchacích orgánů před uhelným prachem byly zavedeny respirátory, které však nedokázaly velmi malé a také nejvíce škodlivé částice prachu zachytit. Byl zahájen usilovný boj proti prašnosti.
Poslední zápar ve stařinách ukončil těžbu na posledním těžícím dole revíru – dole Antonín ve Zbýšově 18. února 1992. Přímý zásah směřující k likvidaci se nezdařil. Celé 2. patro dolu Antonín muselo být uzavřeno protivýbuchovými hrázemi.
Ohně mohou způsobit propadání půdy a kouřové plyny jsou životu nebezpečné. Mimo to mohou vystupovat prasklinami na povrch a vytvářet povrchové požáry. Uhelné jeskyně se mohou samovznítit nebo zapálit od důlního ohně, případně povrchového ohně.
Život hornický a havířský je těžký, v dolech číhá nebezpečí v každé chvíli. Černou kapitolou v historii hornictví jsou důlní katastrofy. V průběhu těžby v rosicko-oslavanském revíru došlo k řadě důlních výbuchů na dolech Františka, Kukla, Anna, Antonín, Ferdinand a Julius.
Doly na Rosicku-Oslavansku patřily k dolům s velkým nebezpečím třaskavých plynů. Od 1. 4. 1850 řídil Zbýšovské doly těžařstva Lásky Boží Antonín Hondl. Ve své kronice „Paměti obce Zbejšova“ doslovně uvádí: „Třeskot a jako račí bzučení bicích (třaskavých) větrů bylo tak silné, že ti tři dělníci na předku u sebe pracující hlasitě mluviti museli, by sobě rozuměli.“
V roce 1809 vypukl důlní požár na dole Mašina.
13. dubna 1820 došlo na černouhelném dole Barbora ve Zbýšově k důlnímu neštěstí, při kterém se otrávili kysličníkem uhelnatým 4 havíři a dalších 6 při záchranných pracích. 19 dělníků bylo přiotrávených. Bylo to první větší důlní neštěstí na Moravě zaznamenané protokolárně: „špatným povětřím“bylo usmrceno 10 horníků. V protokolu ze dne 19. září 1820 je zaznamenáno:„…neboť v trati mezi Mašinou a Barborou zuří požár uhlí a celou jámu včetně obou štolových tratí sv. Barbory naplňuje smrtícím plynem, kterým deset mužů přišlo o život…. K zamezení a odvrácení rozšíření tohoto smrtícího důlního povětří do celého důlního pole sv. Barbory, byly poblíž šachty Barbory štoly zazděny.“
V prosinci 1857 došlo na dole Františka v Padochově k výbuchu metanu. Františka byla zaražena v roce 1848 a těžaři dlouho neřešili otázku větrání svých důlních děl. Po tomto posledním výbuchu Müllerové odmítají nadále souhlasit s větráním přes jejich důlní pole.
8. června 1860 zahynula při výbuchu metanu a uhelného prachu na 2. patře Dolu Františka v Padochově téměř celá ranní směna – 53 horníků. Aby bylo možno zlepšit větrání, byla vyhloubena jáma Kukla. Bylo to největší důlní neštěstí v historii rosicko-oslavanského revíru.
Výnosem báňského hejtmanství ze dne 22. července 1860 byla správa dolu Františka vyzvána, aby zahájila nařízenou stavbu druhé šachty pro důl Františka. V srpnu 1861 byla zaražena v Oslavanech na konci těžebního pole dolu Františka nová větrací a odvodňovací šachta. Z počátku nesla název „Nová“, později důl Kukla. V roce 1865 byla tato šachta uvedena do provozu.
21. srpna 1871 na dole Antonín ve Zbýšově, při výbuchu třaskavých plynů, zahynulo 5 horníků.
27. dubna 1872 výbuch třaskavých plynů na dole Anna ve Zbýšově. Zahynuli dva horníci.
V roce 1873 nastal výbuch třaskavých plynů na dole Lásky Boží ve Zbýšově, zahynulo 5 havířů.
21. července 1875 na dole Antonín ve Zbýšově zahynulo 14 horníků.
V roce 1875 při výbuchu třaskavých plynů na dole Boží lásky ve Zbýšově, zahynulo 6 havířů.
V roce 1881 došlo k výbuchu na dole Julius Zastávka u Brna, zahynuli 2 horníci.
V roce 1884 při výbuchu na dole Ferdinand Babice u Brna zahynuli 4 horníci.
10. června 1895 výbuch na dole Julius v Zastávce u Brna, zahynulo 10 horníků.
21. března 1921 došlo na dole Kukla v Oslavanech k výbuchu třaskavých plynů a následnému výbuchu uhelného prachu. Zahynulo 26 horníků. Mnoho jiných bylo těžce zraněno popálením. Bylo to druhé největší důlní neštěstí v revíru. Příčina výbuchu byla sváděna, zřejmě neprávem, na sedmnáctiletého Václava Stupku, který několik dní po výbuchu zemřel v ivančické nemocnici. Jeho lampa č. 71 se našla s propíchnutým košíkem lampy a to měl být důkaz o vzniku výbuchu. Tato verze, která byla vydávána jako oficiální, měla zakrýt nedostatky, které mohly být skutečnou příčinou výbuchu, od nevětrané a nezazděné chodby, ve které se shromáždil metan, až po názor o nízké morálce mladých havířů, kteří se vrátili z války a byli schopni v dole kouřit.
Při havariích se vždycky chránili živí na úkor mrtvých. Protože se dobře vědělo, kdo tehdy kouřil, ale kamarádi měli strach, že by vdova a děti nedostaly odškodnění, svedlo se vše na toho, kdo neměl nikoho takto ohroženého.
15. ledna 1980 na dole Jindřich II ve Zbýšově k důlnímu neštěstí, hodnocenému jako plynodynamický jev, při kterém z uhelného pilíře vyjelo na 400 tun uhlí. Při tomto neštěstí dva horníci zahynuli.
Téměř ke všem těmto důlním katastrofám byly již několikrát zveřejněny podrobné informace. Nehody na Dole Františka v roce 1860 a na Dole Kukla v roce 1921 jsou popsané v knize“Memento důlních nehod v českém hornictví“ od prof. Romana Makariuse a Petra Fastra vydané v roce 2008.
Proto si dnes tato neštěstí, která bolestně zasáhla mnoho hornických rodin z celého okolí, alespoň tiše připomínáme.
Těžba v rosicko-oslavanském revíru probíhala od roku 1755 do roku 1992. Za toto období prošly revírem desetitisíce horníků a techniků. Stovky horníků zaplatily svými životy. K uctění památky všech zahynulých horníků v rosicko-oslavanském revíru byl 25. června 2005 odhalen ve Zbýšově hornický památník. K upomínce 250 let od zahájení těžby uhlí byl v 7. září 2005 odhalen památník v Oslavanech, kde se prvně na Moravě začalo těžit černé uhlí.
Autor textu: Bc. David Dvořáček
s využitím materiálů z prací Jarmily Plchové a příspěvků ing. Josefa Dragouna a ing. Jiřího Grosse. Fotografie archiv Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska
